Opozice Madura hrubě podcenila

Venezuelská revoluce se zatím nekoná. Vypadá teď spíš jako přání západních médií.

CARACAS Napětí bylo téměř hmatatelné, očekávání vysoká.

Když mluvil šéf venezuelské opozice Juan Guaidó před pár dny o „závěrečné fázi svržení režimu“, zdálo se, že autoritářský prezident Nicolás Maduro počítá své poslední hodiny v čele země.

Západní média už psala o jeho rychlém odletu do bezpečí kubánského exilu jako o téměř hotové věci.

Jenže režim se nehroutí. O víkendu to připustil i Guaidó, šéf parlamentu, kterého od ledna uznalo jako hlavu státu už více než 60 – převážně západních – zemí. Uznal, že špatně odhadl podporu venezuelské armády.

„Potřebujeme ještě více vojáků a také více funkcionářů režimu, aby nás podpořili,“uznal pětatřicetiletý lídr Guaidó.

Podpora armády ale není to jediné, co brzdí už čtyři měsíce trvající snahu venezuelské opozice uchopit moc. Zkušenosti z revolucí a převratů z jiných zemí ukazují, že toho chybí mnohem víc.

Pro dynamiku podobných změn je potřebná také široká podpora podnikatelských a politických elit země. Je také potřeba u lidí navodit pevné přesvědčení, že mocenské změny se daly do pohybu a jsou už nezvratné. To pak přesvědčí i široké masy a váhající vojenské špičky.

Guaidóova opozice nic z toho nedokázala.

Její podpora se zdá být silnější ve vzdáleném Washingtonu či Bruselu než mezi domácím publikem.

To si podle všeho uvědomuje i Guaidó, který ve víkendovém rozhovoru pro list Washington Post uvedl, že by se nebránil vojenské pomoci Spojených států. Maduro reagoval prohlášením k vojenským kadetům, aby byli připraveni na intervenci.

Kromě těchto pohněvaných vzkazů pokus o svržení Madura nic jiného nepřinesl. Kde tedy opozice nejvíc chybovala?

Venezuelany nepřesvědčili

Vypadá to možná triviálně, ale špatné bylo už samotné načasování pokusu o mocenskou změnu.

Juan Guaidó vyrazil se svým požadavkem na svržení Madura na Twitteru, s dvanáctihodinovým předstihem, aby lidé stihli dorazit demonstrovat k armádním posádkám na kraji Caracasu i jiných měst.

To nebylo taktické. Časový předstih umožnil Madurovi zareagovat.

A potlačení protestů, kterých se účastnily spíše stovky než tisíce lidí, už komentoval z televizní obrazovky. To bylo působivým vzkazem. Zatímco tweety může rozesílat kdekdo, ze státní televize promlouvá ten, kdo právě vládne.

Mezinárodní společenství viní Madurův režim z porušování lidských práv. Zbídačené jsou široké vrstvy obyvatelstva, hrozivá je dětská úmrtnost i podvýživa.

Venezuelská opozice si v této situaci vysvětluje přetrvávající podporu Madura u některých vrstev obyvatelstva zejména strachem z represí. Mnozí nižší důstojníci údajně skončili ve vězení.

To patrně není jediné vysvětlení. Přes veškerou ekonomickou krizi dostávají stoupenci Madurova režimu dost peněz na to, aby zůstávali loajální. Trvá také historická nevraživost Latinoameričanů vůči „Gringům“a jejich vlivu v regionu.

Anatomie převratů

Deník New York Times cituje politologa Naunihala Singha, podle kterého je předpokladem každé mocenské změny dokonale „koordinovaná hra“. Tedy společné úsilí vojenských, podnikatelských a politických špiček země, které se sjednotí ke společnému cíli, tedy svržení režimu.

Vzkaz musí vypadat přesvědčivě. V takové rozhodující chvíli neměl Guaidó prohlašovat, že usiluje o podporu armády. Tu podporu už měl dávno mít zajištěnou.

„Nemůžete ve vypjaté chvíli říkat, my vyhrajeme, pokud vy nás podpoříte, musíte veřejnosti říct, že už dávno vyhráváte, to teprve lidi přesvědčí,“soudí Naunihala Singh.

Pokud taková podpora pro akci chybí, snaha o změnu selže, jako třeba pokus svrhnout tureckého autoritáře Erdogana před třemi lety. Převraty prostě fungují jako moderní měna. Mají svou váhu, jen pokud jim lidé důvěřují.