Stejně jste mistři. Euforie i smutek parahokejistů
Vobchodech už je zase plno zboží, na kterém jsou fotky i siluety hokejistů. Prý se vždy v květnu cokoliv cinknuté pukem lépe prodává. Jeden řetězec zaplavilo oblečení v národních barvách a s ikonickým číslem 68 navzdory tomu, že Jaromír Jágr už působení v reprezentaci dávno uzavřel. Kouč Říha včera vybral vyvolené, kteří mají utnout období medailového půstu. Tento pátek startuje mistrovství světa, které každoročně, nehledě na kádr i ambice, uchvátí (snad až paralyzuje) velkou část národa. A letos to bude ještě silnější, neboť se hraje v Bratislavě, tedy téměř doma.
Jedni hokejisté však už mnohé příznivce pobláznili s předstihem, minulý týden. Také hráli mistrovství světa, nosí stejné dresy jako český nároďák, jen se k jejich hokeji přidává slůvko para. A ač jde o ryzí amatéry, kteří nemají punc hvězd jako třeba Voráček či Gudas, stejně bylo na jejich zápasy v Ostravě vyprodáno. Stály se fronty, že si je chodili nechápavě fotit i bafuňáři z mezinárodního paralympijského výboru. Zájem tak překvapil, že před prvním duelem nestíhaly pokladny a pořadatelé pustili diváky bez lístků, aby neprošvihli začátek. Světe, div se, oni při odchodu dobrovolně vstupenky doplatili. I Miloš Říha, kouč „zdravých“reprezentantů, říkal: „To je neskutečný. Nejsme zase úplně tak špatný národ, jak jsem si myslel.“
Medailí tato pouť nakonec neskončila, tým je čtvrtý. Zřejmě se objevily slzy, v nichž se mísilo zklamání i hrdost, protože po sobotním prohraném zápase o bronz ještě 20 minut tleskalo víc než osm tisíc diváků vestoje a křičelo, že pro ně jsou stejně mistry. „Já si snad ani nemůžu říct, že jsme prohráli. My bychom vyhráli, i kdybychom dostali 15 gólů. V pondělí se ale vrátíme tou jednou nohou na zem a půjdeme zase do práce,“komentoval s humorem handicapovaných brankář Michal Vápenka.
Každý z těch na ledě má za sebou jiný osobní příběh. Zdeněk Krupička se narodil bez vyvinutých dolních končetin, protože jeho máma musela v těhotenství na rentgen, a většinu života prožil v ústavní péči. Jiným nohy přejel vlak, Jiřímu Raulovi zase jednu amputovali lékaři, poté co do ní po ostrém skluzu ve fotbale dostal zánět. Jeden se živí jako taxikář, další jako herecký komparzista ve válečných filmech.
Ano, jejich strasti nedostaly medailovou odměnu, jenže ona žádná placka nenahradí to hlavní, co ostravský týden přinesl. Že se na sport handicapovaných nemusíme dívat se soucitem. Že to může být regulérní zábava i vážné klání, důvod k fandění! Že motivují, neboť těžkosti nikoho z nich nepřipravily o chuť žít dál.
V této euforii by ale neměl zůstat skryt stín, který tuzemský paralympijský sport roky sráží. Ničí ho nejednota, vnitřní spory a tuplující se svazy, kvůli kterým málem Češi přišli o paralympiádu v Londýně. Jsou tu hádky o peníze, vliv, což nechápe ani zastřešující světová organizace, zároveň jsou funkcionáři těžko důstojným partnerem pro sponzory i ministerstvo školství. Před hrami v Koreji museli hokejisté vyhlásit sbírku, aby mohli odjet na kvalifikační turnaj. Dotace nedostali, ale jelikož jsou zvyklí v životě zdolávat mnohem těžší věci, byla to pro ně vlastně prkotina.
Ano, potíže ve vedení si musí paralympijské hnutí vyřešit samo, je tu však ještě jedna smutná záležitost, která v gesci státu už je. Čeští medailisté z olympiád a paralympiád si stále nejsou rovni. Zatímco zdraví sportovci dostanou za zlato 1,75 milionu korun, u paralympioniků to v Riu bylo maximálně 200 tisíc. Proč? Přitom jde o symbolickou odměnu, která rozhodně kasu MŠMT nezruinuje, ale veřejně ukáže: Jste pro nás stejně důležití! A stejní hrdinové.
Tedy to, co teď dokázala i Ostrava.