Hromadné žaloby? Výhodné pro organizátory
„Opakujeme stejné chyby jako při zavádění insolvencí, hromadná žaloba v navržené podobě těm slabším pomůže jen málo,“upozorňuje advokát.
Známe to hlavně z USA: většímu množství lidí nastane stejná nebo obdobná újma, z ní vzniknou příbuzné nároky na odškodnění a k soudu jde hromadná žaloba. Lidé tak vymáhají i částky, s nimiž by k soudu jinak nešli. Tuto možnost budou mít zřejmě od roku 2021 i Češi, zákon se už připravuje. Pokud třeba operátor neoprávněně naúčtuje klientům poplatky, bude to důvod k podání hromadné žaloby.
„Nový předpis souvisí s trendem ochrany spotřebitele a je potřebný,“říká Jaromír Císař z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný. Zároveň však upozorňuje, že návrh je značně problematický. Nový právní předpis totiž vzniká také na úrovni Evropské komise a čeští legislativci evropskou směrnici předbíhají časově i rozsahem. „Z pilnosti dělají věci navíc. Bohužel však nesystematicky a nepromyšleně. Může to poškodit spotřebitele, korporace i stát,“říká Jaromír Císař.
Jak bude možné podle stávajícího návrhu hromadné žaloby využít?
Budou se jimi žalovat stejné nebo příbuzné nároky a smyslem je, aby lidé mohli vymáhat i drobné nároky. Zatímco však připravovaná evropská směrnice cílí pouze na ochranu spotřebitele, česká verze zákona jde ve své věcné působnosti mnohem dál. Připouštíme dopad zákona téměř ve všech možných oblastech právních sporů. Znamená to například, že při jedné škodní události vzniknou různé druhy nároků, třeba škoda na zdraví a současně škoda na majetku. Ty se budou projednávat v jednom řízení, přestože budou podstatou úplně odlišné a budou vyžadovat i jiné důkazní prostředky.
Například?
Když se zřítí střecha sportovní haly, zranění budou vymáhat odškodnění za újmu na zdraví. Zároveň ale budou mít poškozený majetek, protože v šatně měli drahé telefony nebo jiné věci, takže půjde i o tuto náhradu škody.
Potřebujeme vůbec zákon o hromadných žalobách?
Je to český i celoevropský trend, který souvisí s ochranou spotřebitele. Stále totiž přetrvává určitá nerovnováha v právním postavení běžného spotřebitele a velkých korporací. Jde o to, že když se někdo cítí poškozen, zvažuje, zda a jak vysoký by měl nárok na náhradu škody. A i když je přesvědčen, že ho má, přemýšlí, kolik ho to bude stát času, úsilí, peněz, prostě zda se mu vyplatí do sporu jít. Někdy si to srovná tak, že oproti výnosu mu to vlastně za to nestojí. Říká se tomu racionální apatie. Proto také Evropská komise připravuje směrnici k hromadným žalobám, která má spotřebitele chránit. Myslím si, že je to trend potřebný, ale na našem ministerstvu spravedlnosti vznikla legislativní předloha, které říkám domácí tvořivost.
Co konkrétně návrhu vytýkáte?
Autoři se evidentně zhlédli v americké praxi, kterou byli v USA zjišťovat, a otrocky ji kopírují. Tím do českého právního řádu zavádějí cizorodý prvek, s nímž nemáme zkušenosti. Evropská směrnice je v prvním čtení a je před ní ještě dlouhá legislativní cesta. Evropské státy se na ní podílejí a teprve po jejím schválení dostanou lhůtu na její implementaci do národních právních řádů. My, aniž bychom počkali, jak dopadne evropský proces, chystáme paralelně vlastní zákon, který je v mnoha ohledech rozsáhlejší. Předbíháme rozsahem i časově, takže český návrh nebude moci ze směrnice vycházet.
Proč tak spěcháme?
Mám to říct otevřeně? Je to nezkušenost a přehnaná horlivost. Autoři z ministerstva nejsou staří zkušení legislativci, kteří už si něčím prošli. Nepochybuji, že to dělají s dobrým úmyslem, ale chybí jim legislativní opatrnost vycházející z praktické zkušenosti.
Směrnice se zaměřuje na spotřebitele. V čem je naše předloha širší?
Hromadné žaloby otvíráme téměř do všech možných oblastí právních sporů. Budou se týkat jak spotřebitelského práva, tak pracovněprávních vztahů, hospodářské soutěže či korporátního práva. Žalovat bude možné obchodní korporace, stát, města, kraje, státní podniky, příspěvkové organizace i nadace. Přitom nemáme zkušenosti a nevíme, jaké problémy to přinese.
Takže byste byl pro to, aby zákon chránil jen spotřebitele, tedy aby se vyzkoušel v užším rozsahu?
Samozřejmě. Pojďme to zavést opatrně v rozsahu, který určuje směrnice, a ostatní přidávejme časem. Nechtějme veškerou moudrost Spojených států implantovat do této malé kontinentální evropské země. Podívejme se například do nedávné doby na otázku registru smluv. Takový rozsah nám také nikdo neukládal, prostě jsme si to vymysleli. Ale když nejsou žádné zkušenosti, v legislativním procesu nemůže nikoho napadnout, co vše to přinese za problémy. Takže až teprve nyní se v této oblasti konečně nějak ustalujeme.
Evropská směrnice v hromadných žalobách upřednostňuje přihlašovací princip, česká předloha odhlašovací. V prvním případě se ti, kteří se chtějí k žalobě připojit, musí správci přihlásit. Ve druhém, tedy v tom českém, se naopak musí odhlásit, pokud nechtějí do sporu jít. Je tohle hlavní problém předlohy?
Evropská směrnice počítá více s opačným a jednodušším principem než my a ten je v našem kontinentálním právu předvídatelnější: je podána žaloba a žalobce projeví vůli, že se chce účastnit řízení. Bez toho není účastníkem a nemá ani nároky z té žaloby. My preferujeme odhlašovací princip, který je převzat z americké úpravy, což se mně jeví jako závažný problém. Pokud soud shledá žalobu přípustnou, za žalobce se mohou považovat všichni, kteří sice nepodávají žalobní návrh, ale jsou hmotně dotčeni vztahem, který je předmětem sporu. Tudíž se nedobrovolně účastní sporu a mohou si jen dát práci a napsat soudu, že se z daného sporu odhlašují. Mohou pak žalovat individuálně.
Proč by se někdo odhlašoval a vedl vlastní spor, když se může připojit?
Když uvidí, že se automaticky stal účastníkem sporu v rámci nějaké iniciativy, aniž by k tomu projevil vůli, nesouhlasí s tím nebo má představu, že se to má dělat jinak, může vytvořit vlastní skupinu a podat paralelní hromadnou žalobu. Nebo povede vlastní žalobu, protože považuje svůj případ za individuální. Problém u paralelních žalob stejné věcné podstaty je ten, že hrozí zahlcení soudů.
Hromadnou žalobu bude podávat takzvaný správce skupiny žalobců. Jak se dozvím, že v ní jsem?
U nás to bude správce skupiny, jakýsi soukromý investor hromadné žaloby, evropská směrnice má takzvaného zástupce. Tedy kvalifikovaný subjekt, což by měly být tradiční spotřebitelské organizace hájící zájmy spotřebitelů. To, že byla podána hromadná žaloba, se žalobci vůbec nemusejí dovědět. Počítá se s tím, že se to rozkřikne díky komunikačním prostředkům.
To však předepsané není.
Není, ovšem v době bankovních poplatků jsme o nich také všude četli. Ale je to stejné jako v insolvenčním řízení. Váš dlužník upadne do insolvence a vy nemáte nárok na to, aby vám někdo poslal dopis, že se to stalo. Musíte si sama sledovat insolvenční rejstřík.
Není zvláštní, že správcem skupiny nemusí být právník, pouze musí mít magisterský titul?
Znovu použiji paralelu s insolvenčním řízením. Když u nás po roce 1991 začal fungovat tehdejší zákon o konkurzu a vyrovnání, konkurzním správcem se tehdy mohl stát téměř kdokoli. Trvalo dvacet let, než se začaly vytvářet kvalifikační předpoklady, a to na základě zkušenosti, kdo funkci vykonával dobře a kdo ne. Dnes máme na insolvenční správce náročné požadavky, procházejí zkouškami. Systém se vypracoval, chyby se napravovaly. Na správce hromadných žalob jsou ale podle návrhu požadavky velmi měkké. Zase hrozí to, co se ukázalo v minulosti, kdy činnost některých konkurzních správců měla kriminální povahu. Opět se dá očekávat, že někteří lidé mohou pozice správce hromadné žaloby zneužít ke kriminálnímu podnikání. Mají k tomu finanční motivaci.
Jak to myslíte?
Nechci spekulovat, ale již nyní jsou případy, kdy uměle vytvořené skupiny lidí, bílých koňů, kteří nikdy neviděli text zákona, podávají sofistikované žaloby, často ovšem splňující podstatu trestného činu podvodu. To znamená, že u soudu uplatňují neexistující pohledávky. Známe takové rozsudky. Takové zneužívání hrozí i u hromadných žalob, dopad tu bude ještě horší. Navíc je tady i poměrně vysoká předpokládaná odměna správci. Uvažuje se o 20 až 30 procentech, to je velmi motivační.
Odměna je sice vysoká, ale celé riziko související s výsledkem sporu přece nese správce.
To riziko je relativně malé. Každý správce do toho půjde s účelově vytvořeným „s. r. o.“, a když neuspěje, nechá ho projít konkurzním řízením a zlikvidovat. V profesních kruzích se říká, že hromadné žaloby nejsou ve prospěch poškozených, ale především ve prospěch advokátů. Mluvím proti vlastní profesi, ale pokud předloha projde v tomto stavu, advokáti na obou stranách budou mít spoustu práce a budou fakturovat, protože to dělají jako podnikatelskou činnost. Kdo to zaplatí? Buď korporace, které, aby nezkrachovaly, si to promítnou do cen svých produktů a služeb, nebo budou značné prostředky vynaložené ze strany státu a zaplatí to daňoví poplatníci.
Takže se podle vás původní záměr ochrany poškozených vytratil?
Když se podíváme na důsledky v celku, vidíme, že těm slabším to vlastně nic nepřinese, ale naopak všem se nenápadně v širokém okruhu produktů a služeb prodraží život. To reálně hrozí. To je ten americký způsob. Evropská směrnice tyto rysy nevykazuje.
Jaké jsou americké zkušenosti, kde jsou hromadné žaloby obvyklé?
Žalovaní se s žalobci raději vypořádají dřív, než to u soudu dojde do úplného konce, i když si stojí za tím, že je žaloba neoprávněná. Nechtějí mnohaletým procesem poškozovat svou pověst a být neustále ve špatném mediálním světle. Když se ale důsledně brání, v procesu setrvají a spor vyhrají spotřebitelé, soud stanoví určitou náhradu újmy. Z ní se přednostně uspokojí náklady řízení, odměna správci a zbytek jde na náhradu žalujících. Protože platí odhlašovací princip, žalujících mohou být miliony, a i kdyby přiznaná celková suma byla desetimilionová, na jednoho se dostane třeba deset dolarů. To je celý efekt. Jsou dokonce případy, kdy odškodnění bylo jen několik centů.