Krvavý boj za svobodu
Pamětníci vzpomínali u budovy rozhlasu na Pražské povstání v květnu 1945
PRAHA Jedním z hlavních symbolů osvobozené Prahy byly šeříky, které tou dobou všude kvetly. Než však hlavní město zažilo euforii ze svobody, muselo si projít povstáním, při kterém v posledních dnech druhé světové války zemřely tisíce lidí.
Vše spustilo dne 5. května roku 1945 vysílání rozhlasu, které bylo vedeno výhradně v češtině, k tomu se vyhrávaly i zakázané písně. Němci zareagovali okamžitě, když poslali jednotky SS do budovy stojící v dolní části Vinohradské třídy, tehdy Schwerinovy, v Praze 2. Jenže brzy přišli rozhlasu na pomoc i čeští povstalci. Bojem o rozhlas, od něhož včera uplynulo přesně 74 let, naplno propuklo Pražské povstání.
„Pátého května ráno hlásil rozhlas česky: šest hodin, nikoliv Sechs Uhr. Okamžitě jsme si říkali, co se děje, ale byla to pro nás výzva. Věděli jsme, že Berlín padl, ale nečekali jsme, že to všechno nabere tak rychlý spád,“vyprávěl na včerejším pietním setkání před rozhlasem jeden z účastníků Pražského povstání, Emil Šneberg.
Sám se aktivně účastnil povstání především v oblasti Ruzyně, Vokovic či Liboce. „Rozhlas dával pokyny, ať lidé staví barikády. Tak jsme začali. Jako materiál jsme použili, všechno, co se dalo,“poukazuje na jednu z důležitých úloh rozhlasu během těchto událostí.
Sedmnáctiletý bojovník
Bojů přímo v budově na Vinohradské se účastnil Lubor Šušník. Jako sedmnáctiletý byl mezi bojovníky nejmladší. Od dětství byl skautem a bydlel nedaleko od rozhlasu. „Proto, jakmile zavolali, ihned jsem se oblékl do skautského a vyrazil jsem,“vypráví, jak se na místo dostal. Postupně se tam rozpoutaly tuhé boje, jenže Šušník u sebe neměl žádnou zbraň. „Říkali mi, mladej, kam se ženeš, musíš si nejdřív něco sehnat,“vzpomíná dnes už s úsměvem na těžké chvíle.
Teprve následně se začali sjíždět i čeští policisté. Vznikla skupina, která se rozhodla dostat do obsazeného rozhlasu vrchem. Šušník se k nim přidal a přes střechy vedlejších domů se dostali až do výtahové šachty.
„Čistili jsme budovu odshora. Tu a tam někdo padl nebo došlo ke zraněním. Jeden Němec začal střílet skrz dveře, když jsme ho vyzývali, aby se vzdal,“popisuje. Skupina se tímto způsobem dostala až do prvního poschodí. Podle Šušníkova vyprávění to ale dál dlouho nešlo, protože odpor zbylých Němců, kteří byli dobře vybaveni zbraněmi, byl příliš silný. Další útočníci se mezitím pokoušeli osvobodit rozhlas z ulice.
Ze svědectví Lubora Šušníka vyplývá, že významně nakonec pomohli přivolaní hasiči, kteří rozstřílenými okny stříkali proudy vody do budovy. „Zmáchaní Němci byli na chviličku zmatení a v ten moment jsme se s řevem na ně ze schodiště sesypali,“doplňuje. Kapitulací Němců skončila ještě týž den kvečeru první fáze bojů o rozhlas.
V dalších dnech se nacisté pokoušeli dostat budovu zpět pod kontrolu. Jejich armáda nasadila těžkou techniku, jejich letouny dokonce místo bombardovaly ze vzduchu. Postupně však jejich útoky slábly a 9. května bylo slavnostně obnoveno vysílání svobodného rozhlasu. Ten den s příjezdem sovětské armády celé povstání skončilo.
Sám Šušník už tyto dny prožil na barikádách na různých místech Prahy, například na Florenci, v nedaleké Jindřišské nebo v Pařížské. „Rodiče o mé činnosti vůbec nevěděli. Potkali jsme se až po skončení povstání,“dodává.
Dlažební kostky na barikády
Stavbu barikád i nálety německého letectva během Pražského povstání zažil také další pamětník, Stanislav Husa. Tehdy bydlel u nákladového nádraží na Žižkově, kde hned
5. května začali lidé trhat kostky z chodníků na stavbu barikád. „Největší problém byl vyndat první kostku, pak už jsme to loupali snadno,“popisuje. Tehdy vznikla jednotka, která měla především za úkol hlídat nádraží. A on byl jejím členem.
Vzpomíná i na chvíle, kdy za nimi
8. května přišli další účastníci povstání s tím, že jedou pro zbraně a potřebují výpomoc. „Vyrazili jsme a já jsem se vešel už jen na korbu. Říkal jsem si, že po nás budou Němci střílet, ale už jsme na ně nikde nenarazili. Až další den dorazila Rudá armáda s tím, že nás osvobodila, ale tou dobou už bylo v podstatě hotovo,“naznačuje Husa, že s pozdějším příchodem komunistického režimu byl výklad těchto událostí částečně zkreslen a většina zásluh byla po dlouhá desetiletí připisována především Sovětům.
Karel Bažant, který letos oslaví úctyhodné 95. narozeniny, během Pražského povstání zase působil v tříčlenné skupině v oblasti dnešní Prahy 6. „Během povstání jsem pistoli použil ve Veleslavíně, když jsme vyháněli příslušníky Reichsarbeitsdient (Říšská pracovní služba, polovojenská pracovní organizace, která fungovala v době nacistického Německa – pozn. red.),“říká. Přestože byl tenkrát ještě velmi mladý a šlo mu i o život, podle svých slov on sám ani jeho vrstevníci žádný strach necítili a svoji službu vnímali jako povinnost.
Na včerejší slavnostní vzpomínkové akci se u pamětní desky na budově rozhlasu sešly i přes chladné počastí desítky hostů. Kromě několika pamětníků a široké veřejnosti na místě položili věnce také zástupci armády či politici. Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) ve svém projevu připomněl, že v době, kdy už západní Evropa slavila konec války, v Praze se stále bojovalo. Lidé podle něj nečekali na cizí pomoc a nasadili vlastní životy, aby přispěli k porážce vládnoucího režimu. Vystoupil i předseda Senátu Jaroslav Kubera (ODS) nebo ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.
Proto jakmile z rozhlasu zavolali, ihned jsem se oblékl do skautského a vyrazil jsem.