Přetahovaná o Venezuelu

Cynická hra velmocí o Venezuelu není pohádkou o dobru a zlu. A hlavní aktéři nejsou žádní andělé s bělostnými křídly. Zobchoduje se tu Jižní Amerika za východní Ukrajinu?

Už dlouho jsem se tak nezasmál, jako když bývalý šéf CIA a ministr zahraničí USA Mike Pompeo prohlásil, že nikoliv Spojené státy, ale Kuba je „imperialistická síla ve Venezuele“. Je to jasné, hanba Havaně! Jedenáctimilionový ostrovní stát, který se řadu desetiletí potýká se sankcemi a nátlakem Washingtonu, je prostě neobyčejně troufalý. Má své životně důležité zájmy v několikanásobně lidnatější Bolívarovské republice a její oficiální poradci i tajní agenti tam aktivně působí na základě pozvání legální vlády. V její prospěch. K udržení struktur, jež se Trumpova administrativa už hezky dlouho pokouší bezúspěšně svrhnout.

Pro sebevědomého Trumpa je to asi frustrující, vždyť on si umí poradit se vším. Jeho výsledky při faktickém prosazování staré Monroeovy doktríny jsou prozatím chudičké. Čímž nechtěně navazuje na opakované pokusy svých předchůdců v úřadu iniciovat v nezávislé zemi zásadní politické změny. A to de facto všemi dostupnými prostředky.

Dělo se tak za zdatného prezidenta Cháveze, který odolal pučistické akci, jejíž

představitelé byli ihned uznáni Američany. Děje se to i nyní za daleko méně schopného prezidenta Madura. Ani sázka na vzdorovládce Guaidóa, planě vyzývajícího „svou“armádu ke vzpouře, nebyla nejspíš bystrým tahem. Hrubých chyb se on a jeho chlebodárci dopustili vícekrát. Především špatně odhadli nálady ve strategické zemi. Mnohdy se zdá, že je zformovala atmosféra na shromážděních odpůrců anebo vlastní mediálně-propagandistický výklad bouřlivé situace. Čas se totiž ukazuje být spojencem madurovců, kteří postupně nabývají vrchu. Nejpatrnější je to na mítincích odpůrců režimu. Původně široká fronta opozice se drolí a z dříve desítek, ba stovek tisíc účastníků demonstrací zůstaly stovky.

Netaktické kroky

Z toho ale ještě nutně neplyne, že by bylo rozhodnuto. Venezuelský stát tkví až po uši v nesmírně obtížné situaci. Národní hospodářství, stižené špatnou správou a sankcemi, je v rozvalu a světlo na konci tunelu není vidět. Ve státě největších zásob černého zlata trvá i nedostatek základních životních potřeb a Madurova klika není žádný klub svobodomyslných džentlmenů. Tudíž pořád není vyloučeno, že „vstanou noví bojovníci“proti „bolívarovské revoluci“. Ač například snahy ministra Pompea o jejich povzbuzení působí v posledku opravdu více než kontraproduktivně. Před pár dny se totiž nechal také slyšet, že Maduro, zoufalý z vývoje situace, užuž letecky prchal na ostrov svobody, čemuž zabránil jedině zásah Rusů. Tak průhledný výrok nelze hodnotit jinak než jako čiré zoufalství ze špatně investovaného úsilí a prostředků.

Plejáda netaktických kroků supervelmoci v tradiční zájmové sféře je až trestuhodná. Asi těžko diskutovat o tom, že v ropné republice nevládne zástup andělů – je to vojenská diktatura. Armádní funkcionáři pevně kontrolují (ochablou) ekonomiku, víceméně oficiálně drží politickou moc a pod palcem mají výnosný obchod s narkotiky. Vlastně nikdy ve venezuelské historii se ozbrojené složky netěšily tak výsadnímu postavení, což jim Guaidó (nebo jiný eventuální chráněnec amerických zájmů) nemůže zaručit. Jednota vojenského velení je proto zjevná. Zpevněná i skutečností, že když se mezi generály našla „bílá vrána“, představitelé USA začali řešit přeběhlíkovy minulé poklesky...

Branně-bezpečnostní složky mají vskutku všechny důvody stát za dosavadním prezidentem, přičemž jejich úlohu v konfliktu zvyšuje fakt, že v Latinské Americe jsou vojáci obvykle jednou z mála, ne-li jedinou dobře organizovanou složkou společnosti. K jejich výchově – nejen – ve Venezuele náleží militantní antiamerická rétorika, tudíž když Trump nebo Guaidó opakovaně mluví o možnosti vpádu pravidelných sil kontinentálního hegemona, nemohou tím nenapomáhat stávajícím venezuelským předákům. Přímo Madurovi nahráli na řečnickou smeč, jíž vyzval vojenské kadety, aby se připravili bránit vlast. Což ostatně může pamětníkům snadno evokovat staré a úspěšné kubánské revoluční heslo: „Patria o Muerte!“(Vlast, nebo smrt!)

Otevřené výhrůžky samostatnému celku čili „agrese amerického imperialismu“usnadňuje jednak stmelování sympatizantů zdiskreditované vlády, zadruhé usnadňuje dehonestaci domácích nespokojenců a zatřetí umocňuje argumenty o porušování mezinárodního práva. Vedle Kubánské republiky se tím nahrává mocnostem, kterým vyhovuje škodit postavení supervelmoci na jejím „zadním dvorku“. Zvlášť rozsáhlé zájmy si v regionu pěstují Ruská federace nebo Čína, za podporu stávajících venezuelských elit bývají kritizovány též Indie, Turecko, Mexiko, Nikaragua a další.

Specifický aspekt dodávají problému různá aktuální jednání mezi vrcholnými představiteli Washingtonu a Moskvy. Především telefonát mezi Trumpem a Putinem, který některé vnější pozorovatele poplašil. Ne snad tím, co zhusta slýcháme najmě od některých českých myšlenkových gigantů, tj. že by měl Kreml trčet v jakési bezpečnostní detenci, nýbrž možností, již vyslovil zkušený německý diplomat Ischinger – zda není „obchodována“Jižní Amerika za (východní) Ukrajinu.

Prozatím těžko říct. Jedno je však jisté: oba prezidenti nejsou žádní altruisté.

Telefonát mezi Trumpem a Putinem leckoho zarazil. Oba prezidenti totiž nejsou žádní altruisté.