Pohřeb poety se změnil v protest
Symbolem svobody se stal Karel Hynek Mácha. Před 80 lety byl podruhé pohřben.
VYŠEHRAD Vzdor a víra symbolizovaly poslední cestu básníka Karla Hynka Máchy okupovanou českou metropolí na počátku května před 80 lety. Druhý pohřeb tvůrce Máje na vyšehradském hřbitově se 7. května 1939 proměnil v národní demonstraci proti Němcům.
Sedm týdnů německé okupace prožívala Praha na počátku května 1939. Hlavní město protektorátu si zvykalo na jízdu vpravo a německo-české nápisy. V čele první protektorátní vlády stanul generál Alois Eliáš, k moci se ale drali i Gajdovi fašisté či Vlajkaři Jana Ryse-Rozsévače.
Mezi Pražany převládala nejistota. „Nálada je stísněná, mezi lidem panuje obava z budoucnosti,“charakterizovalo atmosféru jedno z hlášení pražského policejního ředitelství na konci dubna 1939.
V pohnuté době se chystal pohřeb K. H. Máchy. Básníkovy ostatky od podzimu 1938 odpočívaly ve strašnickém krematoriu, které se změnilo v poutní místo. Krátce před německou okupací českých zemí v zimě 1939 Máchovo tělo zaměstnanci pražského pohřebního ústavu převezli na Albertov.
Místo, kam bude básník definitivně uložen, řešil Výbor pro Máchovy oslavy. Ten fungoval od roku 1936 – stého výročí Máchovy smrti. Pořadatelé počítali s tím, že místo posledního odpočinku Mácha nalezne na Vyšehradě, nešlo však o jedinou možnost.
Vyšehradská kapitula nabídla zprvu místo pro Máchův hrob proti pohřebišti rodiny Emmlerů. Zmíněnému Výboru se zdálo poněkud stísněné. V prosinci 1938 zde přesto byl pochován
Čapek.
Diskutovalo se i o variantě uložit ostatky K. H. Máchy na otevřeném prostoru vyšehradské skály nad Vltavou či na Olšanských hřbitovech, kde v roce 1853 spočinula Marinka Stichová, jedna z Máchových lásek. Přednost dostal Vyšehrad.
„Nikdo nepovelel, nikdo nehlásil, začaly se naše ulice a třídy pestřiti šatem svých barev nejslavnějších,“popsala Národní politika výzdobu ulic v den Máchova pohřbu. Magistrát k uložení básníkových ostatků věnoval jednoduchou, masivní dubovou rakev. Máchovy kosti zřízenci složili na bílou hedvábnou látku.
„Ke kostře přidán byl starý původní růžencový křížek a růžencové zrnko,“popsal tisk výbavu rakve. K ní přispělo i ministerstvo školství, na jehož náklady vznikl příkrov rakve z kopie látky nalezené v hrobě Karla IV. V Máchově posmrtné výbavě nechyběla ani prsť z původního litoměřického hrobu. spisovatel Karel
Manifestace za Československo
S poetou se Praha loučila nejprve v sobotu 6. května 1939 v Panteonu Národního muzea. Před katafalkem defilovalo 50 tisíc lidí, nechyběl ani státní prezident Emil Hácha. „Tento den byl nejen projevem úcty k básníkovi, ale také manifestací za československou myšlenku,“zdůraznil historik Tomáš Pasák.
Na černém voze taženém šestispřežím běloušů se dopoledne 6. května průvod vydal napříč Prahou na Vyšehrad. Policejní údaje hovořily asi o 250 tisících lidech ve špalírech na chodnících. V noci na 7. května před 80 lety spočinula rakev v jedné z kaplí v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Až do úsvitu pak Máchu doprovázely modlitby kněží. Manifestační rozloučení
Tisícové zástupy se valily na Vyšehrad v den smutečního aktu 7. května. Na Slavín však měli přístup pouze lidé se vstupenkou. Vůz s básníkovou rakví proto naposledy defiloval napříč Vyšehradem, aby se lidé s bardem mohli ještě jednou rozloučit. Na hřbitov poté procesí vstoupilo severní brankou.
Obřady vedl vyšehradský kanovník Bohumil Staněk, vlastenecký kněz, který se loučil i s Karlem Čapkem. „Všechny hlasy mluví, volají, napomínají a zapřísahají český lid, aby se nikdy nezpronevěřil tomu, co mu je nejdražší. Svému národu, svému jazyku, své rodné hroudě,“pronesl mimo jiné Stašek, kterého pár měsíců poté zatklo gestapo a uvěznilo v koncentračních táborech Oranienburg a Dachau.
Spouštění za hlasu umělců
S Máchou se loučil také spisovatel Rudolf Medek a básník Josef Hora. Předtím, než byla rakev spuštěna do šachty, recitovali herci Václav Vydra a Eduard Kohout.
„Když spuštěnou rakev zasypávaly květy posledního sbohem, slétl na okraj hrobu barevný ptáček, malá pěnkava. Chvilku se rozhlížela a pak k úžasu všech vlétla do hrobu, odkud se s veselým křikem vznesla do koruny nejbližšího stromu,“popsal symbolický moment spisovatel Jan Čáka. Tečku za ceremonií učinil sbor pražských učitelů, kteří zazpívali národní hymnu.
První rozloučení s K. H. Máchou v Litoměřicích na podzim 1836 se odehrálo takřka bez zájmu. O století později, v říjnu 1938 těsně před německou okupací Litoměřic, se odehrál převoz poety, který se stal národním bardem, do Prahy.
„Domnívám se, že K. H. Mácha je, nebo alespoň v době první republiky byl, jeden ze symbolů nejen národního uvědomění, ale především symbolem svobody,“vysvětlil Máchův význam historik Jiří Padevět.