Je neuvěřitelné, kolik Češi snědí lipánků
Kdysi jsem řekl, že skončím, ale já nikdy úplně nepřestanu, protože jsem firmě obětoval rodinu, zdraví, všechno, říká generální ředitel Madety.
Koncem března oslavil sedmdesáté narozeniny a stále pracuje. V rozhovoru se hlavně ohlíží za roky strávenými v čele potravinářské firmy Madeta. Generální ředitel Milan Teplý vzpomíná na příchod do Českých Budějovic či povodně z roku 2002. Přednedávnem se rozhodl, že firmu předá svému synovi Janovi. Ještě však chce dohlédnout na výstavbu nejmodernější sýrárny ve střední Evropě. A o všem vypráví s nadsázkou, kterou je někdy těžké rozeznat.
Který dárek k sedmdesátinám vám udělal největší radost?
Těžko se vybírá jeden. Dostal jsem dopis od prezidenta Zemana. Hezky mi v něm popřál. Připomněl, že jsme teď oba sedmdesátníci, což mi moc velkou radost neudělalo. Nejvíc mě asi dostali zaměstnanci. Na slavnostní večer natočili nádherné video. Koukal jsem na něj a říkal si, že tam nemůžu před 800 lidmi brečet jako malý kluk. Držel jsem se. Pak mě vzalo, jak byl rozhozený můj syn, když mi přišli popřát do kanceláře. V tomhle věku člověk brečí nad kdečím.
Vy sám jste si něčím udělal radost?
Ani ne. Žádná cesta kolem světa nebo auto za pět milionů. Chtěl bych letadlo. Ptal jsem se Břízy (Vlastislav Bříza, majitel Koh-i-nooru Hardtmuth – pozn. red.), jak často létá on. Jenže problém je, že v okolí není letiště. A taky je to drahé, to bychom museli zdražit lipánky! Ne, vážně, z letadla nic nebude.
Ubíráte si teď práci, abyste měl víc volného času?
Pravda je, že únavu cítím. Dokonce jsem usnul za volantem. Říkám to, abych ostatní varoval. Je to hrozný pocit. Nic se naštěstí nestalo jen díky technice auta. Spal jsem asi 2,5 kilometru a lítal od jednoho pangejtu k druhému. Průšvih. Únava... Byl jsem hodně dlouho v Praze a vracel se pozdě.
Z Prahy pocházíte, co vás přivedlo na jih?
V Praze mi odmítli dát bydlení a dostal jsem nabídku na byt v Budějovicích. Přišel jsem do panelákového bytu a už jsem tady zůstal. Nebylo to špatné, manželka studovala medicínu, měli jsme dítě. Byla to taková euforie. Zařizujete byt, v paneláku ucpáváte všechny díry hadrama… Byl jsem ale Pražák se vším všudy. Floutek, Václavské náměstí, holky a najednou nic, vesnice.
Takže vám asi byly Budějovice malé.
Byly, ale kousnul jsem se. Teď už mi Praha nechybí. Nechtěl bych tam být.
V Budějovicích i v oboru točícím se okolo mléčných výrobků jste nakonec skončil na celý život. Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste ho změnil?
Nikdy. Ale pořád na něj nadávám.
Na co nejvíc?
Já teď nadávám úplně na všechno. Jel jste dnes přes město autem?
Mě naštvali tak, že jsem chtěl volat na radnici. Doprava v Budějovicích je teď příšerná. Já bych primátora zamknul do auta, dal mu plnou nádrž a řekl mu: „Dokud tohle nevyjezdíš, budeš po městě jezdit celej den.“
A ve svém oboru na něco nadáváte?
Ono to není tak dramatické. Nikdy jsem se nenaučil moc chválit lidi. Madeta ale funguje velmi dobře. Daří se nám a popravdě nevím, co vytknout.
Říkáte, že jste se nikdy nenaučil chválit. Chválíte syna?
Nevím, jestli je s ním vše v pořádku, ale je čím dál lepší. To myslím vážně. Není hloupý, ale měl třeba problémy v jednání s lidmi či trpělivostí. Vylepšil se a mám z toho radost. To je takový můj nejpříznivější poznatek letošního roku.
Tušíte, kam tím mířím?
Jestli mu to dám.
V roce 2015 jste říkal, že skončíte. Za dva roky, že neskončíte. Pak jste hlásal, že neskončíte určitě. Co teď?
To je taktika! Ne, teď vážně. Dostane to můj syn. Rozhodl jsem se tak začátkem března. Já bych chtěl tuhle firmu držet jako rodinnou, a tím nemyslím jen mou. Je tu řada lidí, kteří mají co nabídnout. Jsou tady desítky let. Na loajalitě k Madetě stavím. Madeťáci přestáli všechno. Možná si myslíte, že přeháním, ale třeba povodně v roce 2002, to byla velká škola. Lidi měli vyplavené byty a stejně přišli do práce. Byly to mimořádné zážitky. Já tady byl asi tři noci v kuse. Kolega mi volal, stál v holinkách u trafostanice s vysokým napětím a já se ho ptal, co tam dělá. „Abych to vypnul. Ještě dobře 8 až 12 minut pojedeme,“oznámil mi. Představte si to. Kdyby tam přišla vlnka, tak se mu rozsvítí oči. Lidi jsou tu ochotni podstoupit neuvěřitelné věci. Ale nemyslete si, taky jsme se kolikrát pohádali.
Jste ten typ, který se rád hádá?
To víte, že jsem. Teď už ale tolik ne, moc mi to nejde. Jednak musím brát ráno prášky na tlak a také už mi to tolik nejde. Jsem tolerantnější.
Vy sám tušíte, kdy skončíte?
Je víc důvodů, proč na tuhle otázku nerad odpovídám. Jedna věc je, že jsem pověrčivý. Jak dlouho? Já nepřestanu nikdy, protože jsem tomu obětoval zdraví, rodinu, všechno. Když firmu dostanete na nějakou úroveň, je těžké odejít. Já budu pořád pochybovat: jestli se tomu kluci věnují dost, jaký mají vztah k lidem.Určitě se nestane, že odejdu a rok tady nebudu. Prý by se to ale dělat mělo.
Jaká významná investice teď Madetu čeká?
Sýrárna v Plané nad Lužnicí za 750 milionů korun. Jde o největší investici v historii Madety. V roce 2021 už musí fungovat. Bude to nejmodernější sýrárna ve střední Evropě. Planá si ji zaslouží. Rozhodli jsme se, že tam zkoncentrujeme výrobu.
V souvislosti s Planou jste kdysi zmiňoval obavy z toho, že zde čínská firma vyrábí díly do aut, což může způsobit problémy s lidmi.
Bojím se pořád, ale začíná svítit světlo na konci tunelu, protože ta fabrika jim moc nejede. Zdá se, že tam bude lidí dost. Zájem stoupá.
Chystáte ještě něco?
Z 95 procent jsme dokončili Jindřichův Hradec, kde je tvarohárna. Dělají se tam největší objemy lipánků i čerstvého tvarohu. Je neuvěřitelné, kolik lipánků tenhle národ sní. Za týden 100 tun. Zaplať Pánbůh za to, ale je to neskutečné. Tři čtyři roky zpátky jsme měli týdně 40 až 50 tun a trhali jsme rekordy.
Mléko vám asi dělá starosti. V budoucnu máte přijít o dodavatele.
V době, kdy ho budeme potřebovat pro Planou, odejde téměř 200 tisíc litrů mléka denně do Německa. Co s tím? Nezměním nic, oběsit se nepůjdu. Bude to ale takhle. Z jihočeské vesničky vzdálené 14 kilometrů od Krumlova to povezou sto kilometrů a my budeme jezdit na druhou stranu Vysočiny pro mléko. To je hospodářství. Tolik, kolik platí Němci, platit nemůžeme. Teď jsou čísla taková, že my platíme 9,02 a oni mají 9,37 korun za litr.
Už máte přesné číslo, kolik vám vzal zákaz vývozu do Ruska?
Tím už nemá smysl se zabývat. Jsou to nevyčíslitelné věci. Začali jsme od začátku z nuly. Postupně se z toho stal lukrativní obchod, platili dobře. Do toho přišlo politické rozhodnutí. Teď není, kam se vrátit. Je to obsazený trh. To je všechno.
Exportujete zhruba dvacet procent výrobků. Kam vyvážíte?
Převážně jde o arabský svět, o něco méně o Jižní Ameriku a něco zanedbatelného jde do Evropské unie. V Libanonu, Jordánsku a částečně Sýrii jsme jednička v bílých sýrech.
Čísla vám pořád rostou. Letos byste mohli poprvé v historii dosáhnout v obratu šesti miliard. Povede se to?
Když odejde mléko, tak ne. Hodně se nám povedlo změnit trend v obchodě. Narostl nám trh kamenných obchodů. Patříme mezi dodavatele, které potřebují. Mají zájem o naše máslo, plátkové sýry a my jich děláme největší množství. Když podržíme kvalitu, tak se situace nezmění a poptávka bude stoupat.
Máte v plánu rozšiřovat síť bister Madetka?
Daří se jim, takže ano. Celé to byla vlastně náhoda, začali jsme v budějovické nemocnici. Nevěděli, jestli do volných prostor dát faráře nebo nás. (smích). Madetka se osvědčila, nastoupili jsme do nemocnice v Krumlově. Teď chceme jít po jednotlivých okresních městech a skončit v Praze.
Na kolik vyjde investice do jedné prodejny?
Běžně zhruba 2,5 milionu korun. Hodně stojí technologie. Jako kluk si pamatuji, jak byly mléčné bary oblíbené. Je škoda, že to zmizelo. Myslím, že by se měly vrátit.