Finty od Gretzkého
Trojnásobný vítěz Stanley Cupu vypráví o začátcích kariéry i současnosti slovenského hokeje.
Doma v Trenčíně rozvezl dcery do školy a školky. Pak si sedl do oblíbené restaurace, aby se „naraňajkoval“. A ještě než se na diktafonu objevilo červené nahrávací světýlko, vyprávěl, kterak teď hraje pro zábavu florbal a že před pár dny zrovna chalani z Trenčína vyhráli slovenskou ligu. A že na tom má zásluhu český brankář Kafka.
Marián Hossa, trojnásobný vítěz Stanley Cupu a jedna z ikon slovenského hokeje, už žije jinak. Kvůli alergii ukončil kariéru, a byť mu v zámoří pořád běží kontrakt, na led se nevrátí.
I dnes, kdy Slováci vstoupí v Košicích do mistrovství světa, bude sedět jen jako divák na tribuně, byť by umem pořád předčil většinu z domácího výběru. „Musíme se spokojit s tím, co máme. Na mistrovství světa je úžasné to, že jeden zápas rozhoduje o všem. Můžete mít děsnou základní část, ale pak vás čtvrtfinále nakopne k medaili,“říká čtyřicetiletý útočník v rozhovoru pro MF DNES.
Má na sobě mikinu turínského Juventusu, a tak mně jako Čechovi vypráví o svém velkém zážitku, když mu na olympiádě v Turíně dal Pavel Nedvěd podepsaný dres. „Na hřišti kmital dopředu, dozadu. Byl vždycky dříč a já se snažil v NHL taky tak hrát.“
Mariáne, doma máte kazetu VHS, kterak jdete s mladším bratrem Marcelem na první trénink. Pouštíte si ji?
Naposledy před lety a smál jsem se. Měl jsem strašně škaredý styl bruslení, skákal jsem na ledě jako koza. Zato brácha už tehdy jezdil nádherně. Pomáhalo nám, že jsme byli pořád na stadionu, na ledě. Měli jsme štěstí, že náš otec hrál taky hokej na profesionální úrovni, pak trénoval. A když nás vzal jako děti do kabiny, byl to pro nás svátek. A co teprve když měli volný trénink a my mohli i na led. Koukali jsme na áčko, chtěli se leccos přiučit.
Kde jste vyrůstali?
Na velkém sídlišti, pod okny jsme měli dvě hřiště. Vykoukli jsme a viděli, jak tam někdo honí balon, běhá s hokejkou, a už spěchali dolů. Měli jsme štěstí, že jsme mohli jít ven, a bavilo nás to. Dnes jsou ta hřiště prázdná. Děti mají jiné zájmy a sportují jen, když je rodič odveze na kroužek.
O čem jste jako kluk snil?
Dodnes si pamatuji na jeden záblesk. V televizních novinách jsem viděl ukázku, jak Wayne Gretzky dává góly v Edmontonu. Rázem jsem měl idol. Bylo to jako zázrak, protože jsem nic o té lize nevěděl, ještě se tady o ní nepsalo. Ale já věděl, že je to super hokejista. Pak přišla éra kartiček a Gretzkého jsem měl všude. Zjevil se i Mario Lemieux. Ta tři písmena NHL pro mě najednou znamenala víc.
Chtěl jste být jako oni dva?
Jasně. V Trenčíně byla burza kartiček a já tam šel se svým albem. Koukal jsem na sbírky a vidím, jak tam leží VHS se sestřihy akcí Wayna. Vyšmelil jsem ji za kartičky a pak celou cestu utíkal domů, abych si ji mohl pustit. Nemohl jsem dospat druhého dne, protože jsem na tréninku chtěl vyzkoušet všechny finty, které na té kazetě dělal on. Měl jsem jeden jediný cíl – abych se v hokeji dostal co nejvýš a taky hrál NHL.
Snít se má. A vy jste se v soutěži ještě s Gretzkým potkal.
Dva roky jsem hrál proti němu. Byl to svátek – můj vzor a já stojím na druhé straně. Když byl před třemi lety Světový pohár v Torontu, přišel za námi do kabiny a popovídali jsme si.
Dozvěděl se příběh o kazetě?
Už jsem mu ho chtěl říct, ale bylo tam moc lidí a každý si na něj chystal otázku. Věřím, že správný čas ještě přijde.
To božskému Mariovi jste se svěřit mohl.
Další hráč, který mě nadchl. Byl neuvěřitelný, ale hlavně z něj sálá obrovské charizma. Během půl sezony v Pittsburghu jsem mu byl blíž. Nezapomenutelné! Doma v baráku mám strašně moc dresů od všelijakých hráčů, které jsem v kariéře posbíral. Ale dva jsou výjimečné – ty od Wayna a Maria. Mám je vyvěšené s podpisem a věnováním. Je to zadostiučinění za celou kariéru.
Jsme stejně staří, takže jaké karty jste sbíral? Levnější Pro Set, nebo luxusnější Upper Deck?
Na Upper Deck nezapomenu. To byl vyšší level. Ale mně to bylo jedno. Když byla hezká kartička, musel jsem ji mít v albu. Jakmile jsem byl o něco starší, zaujal mě borec jménem Jarda Jágr. Uchvátil mě stylem i dominancí v mladém věku a že hned vyhrál Stanley Cup. Fascinovalo mě, jak trénoval, jak přistupoval k hokeji. I on mě táhl, abych byl lepší. Moc nečtu, ale jeho životopis byla snad první knížka, kterou jsem přečetl celou. A hned dvakrát. Nakoplo mě to, motivovalo. Fenomén! A je neuvěřitelné, že tato obrovská legenda světového hokeje pořád hraje.
Já kvůli němu vstával a sledoval na černobílé televizi program OK3, kde vysílali finále Stanley Cupu. Co vy?
I my s bráchou. Chodili jsme do školy nevyspalí, ale viděli jsme hokej. Pamatuji na jejich sérii proti Chicagu i Minnesotě. A ještě jsem to střídal s Michaelem Jordanem, protože druhý den hráli finále Chicago Bulls. Byl to světový sportovec číslo 1 a já ho musel vidět. A pak si pamatuji na sérii New York Rangers – Vancouver Canucks, kdy jsem si do sešitku zapisoval střelce.
Vidíte, a bratr Marcel si s Jágrem v těch Rangers zahrál a vy zase s Chicagem získal Stanley Cup.
V Chicagu jsem se vyfotil s Jordanovou sochou. Najednou si uvědomíte, že se splnilo to, o čem jsme s bráchou snili. Děti musí snít. My snili, že si zahrajeme nejlepší ligu na světě, a nikdy by mě nenapadlo, že v ní dám přes 500 gólů a budu třikrát vítězem. Jenže s jídlem roste chuť – chtěl jsem se v NHL nejdřív udržet co nejdéle, dávat víc a víc gólů, pak s nějakým týmem vyhrát. Sny vás ženou dopředu.
Jak – a myslím váhově – je těžké zvednout Stanley Cup?
Pamatuji si, jak jsem se po dvou neúspěšných finále (Pittsburgh a Detroit) konečně dočkal a Jonathan Toews mi pohár předal jako druhému. Byl jsem zaskočený, jak je ve skutečnosti těžký. Měl jsem co dělat, aby nespadl.
A pak přijdete do kabiny…
… a zažijete to nejkrásnější. Máte vedle sebe kluky, se kterými jste dva měsíce bojoval. Máte tam i manželku, rodiče, bráchu. V té vyčerpanosti, emoci si dáte dva pohárky šampaňského a rázem plavete, jste v rauši.
Když poslouchám vaše vyprávění, asi umíte pochopit nadšení dětí, které vás prosí o podpis.
Umím. Byl jsem stejný. A jsem rád, že i já mohu být inspirací. Ale to nadšení je vzájemné, protože i ony mi ukazují, že jsem byl asi dobrý, když jsem pro ně vzorem.
Dokázal byste je trénovat?
Hodně lidí se mě na to ptá, protože i táta byl dlouholetý trenér. Zatím se v té roli nevidím. Třeba mě to někdy nadchne, ale momentálně je to v nedohlednu.
Takže nezkusíte zastavit pád slovenského hokeje, který zažívají i Češi?
Pamatuji si, že jako malý kluk jste musel být na nějaké úrovni, abyste vůbec v Trenčíně zůstal v žácích. Ostatní hráče posílali do béček, menších klubů, protože nebylo místo. Teď jsou v klubech rádi, když vůbec naplní počet. Konkurence není žádná. A když je někdo dobrý, nic ho neposouvá. Často spíš rodiče dotáhnou své děti na hokej, protože chtějí, aby kluk hrál. Chybí kvalita.
Prospěla by československá liga?
Česká extraliga je o nějaký stupeň výš. Ze Slovenska by konkurovalo jen pár týmů. Mohlo by to být zajímavé, zvlášť pro nás Slováky. Ale jen tak se s tím nepohne.
Vy jste si zahrál na Světovém poháru za Výběr Evropy. Lákal by vás na podobné akci tým Česko-Slovenska?
Mě mrzí, že jsem neměl možnost hrát za Československo, když jsme byli na vysoké úrovni. V té naší éře bychom měli velké úspěchy. Kvalita by byla enormní, špičce bychom konkurovali v pohodě. Ale český i slovenský tým zažil výhry a věřím, že oba týmy je ještě prožijí.
Který český spoluhráč vás nejvíc ovlivnil?
Dodnes jsem velmi dobrý kamarád s Martinem Havlátem, se kterým jsme začínali kariéru v Ottawě. S Jirkou Hudlerem jsme zažili rok v Detroitu – je to zajímavý člověk a s ním se hodně nasměju. S nimi se chystám vyrazit na fotbal, na Premier League. V Atlantě jsem zase potkal Bobby Holíka a občas si i dnes napíšeme. Navíc jsem měl možnost poznat jeho tátu, což byl velmi inspirativní člověk. Radek Bonk mi pro změnu hodně pomohl rozběhnout se v Ottawě.
Chybí vám něco z Československa? Já mám třeba v paměti seriál Dempsey a Makepeacová, který běžel se slovenským dabingem. A když ho před lety dávali v češtině, už to nebylo ono.
Já si vybavím neděli. Chtěli jsme se na něco dívat, hrát si, byli nervózní, ale naši chtěli v klidu sledovat Nemocnici na kraji města. Stejně jako celé Československo.
Se slovenským hercem v hlavní roli.
Přesně. Ale byl jeden televizor v bytě. Pak jsou tu české filmy mého mládí Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Tankový prapor. Ty si nenechám ujít.
Jaký je teď váš život v hokejovém důchodu?
Po 20 letech jsme s rodinou na Slovensku. Měli jsme smíšené pocity – těšili jsme se, ale zároveň jsme měli obavy, co tu budeme celý rok dělat. Ale žijeme jako normální rodina. V Trenčíně mám sportovní centrum, v Popradě zase společnost, která se zabývá mraženými výrobky a jsem v ní stoprocentní vlastník. Cestujeme, v zimě jsem hodně lyžoval, teď jsme byli v Dubaji. Nenudím se.
Jste aktivní investor?
Když jsem hrál, sledoval jsem dění jen zpovzdáli. Figuroval tam hlavně můj otec. Teď když jsem doma, tak chci být taky součást byznysu. Jezdím na větší jednání, rád se učím nové věci.
Hokej vám nechybí?
Loni jsem v Chicagu navštěvoval každý zápas. Seděl jsem v lóži s generálním manažerem, prezidentem. A zjistil jsem, že mě baví se dívat na střídačku z druhé strany. Čas ukáže, ale uměl bych si představit spolupráci s Blackhawks v nějaké roli. Bylo by hezké dělat pro klub, ve kterém jsem zažil největší úspěch.
Teď budete z hlediště sledovat i mistrovství světa.
Těším se na roli fanouška. A těším se na atmosféru, která bude fantastická. Pojedu do Košic na první zápasy, pak budu v Bratislavě na play off. Psal jsem si i s Patrickem Kanem (kapitán USA a bývalý spoluhráč z Chicaga). Ptal se mě na Košice, tak jsem mu říkal, že je to krásné město a nemá se čeho bát. Snad zajdeme i kávu.
Bere už zámoří šampionáty jinak?
I kdyby Kanada postavila céčkový tým, bude pořád zajímavý a zamíchá kartami. To stejné platí o Rusech – i ti mohou postavit druhý tým a mají stejně šanci na úspěch. Ale v zámoří stále takový zájem není. Napíší o tom malý článek v rohu, ale zajímá je Stanley Cup. Ten se rozpisuje na spoustě stran.
Sledujete výsledky z NHL?
Ano, to mi z toho dětství zůstalo, jen už si v noci nenatahuji budík. Zajímá mě, jak si vedou naši kluci, a teď se velká šance naskytla Bostonu. Se Zdenem (Chárou) jsem si psal a mají pootevřené dveře, neboť hodně favoritů vypadalo. Fandím mu.
O čem teď sníte?
O zdravé rodině. Abychom byli se ženou vzorem našim dětem. Maličkosti, které ale maličkostmi vůbec nejsou.
Můžete mít děsnou základní část, ale pak vás čtvrtfinále MS nakopne k medaili.