Prales, kde gorily fotí selfie
Mathieu Shamavu zřejmě nedá bez mobilu ani ránu, džungle nedžungle. Teď ho zná celý svět kvůli selfie, které si vyfotil se dvěma gorilami, ale já ho znám už dávno.
Vyfotil jsem si ho jednou po snídani, jak sedí mezi několika gorilími dorostenkami v gorilím sirotčinci. Místo aby sledoval, jak se dokážou vecpat do ojeté pneumatiky nebo se jen tak válí, kouká do mobilu.
My jsme se tam kvůli gorilám táhli tisíce kilometrů, na místě jsme se pohybovali pod ochranou mužů s kalašnikovy, protože jsme byli v nebezpečné zóně, a on má gorily vedle sebe a stejně civí do mobilu. Ale to byl hodně povrchní výklad. Mathieu Shamavu má jedno z nejnebezpečnějších povolání na světě. Je strážcem parku Virunga v Kongu. Za posledních třiadvacet let, kdy se ve východním Kongu začalo válčit, zahynulo ve Virunze skoro sto osmdesát rangerů.
Teď v dubnu padl jeden, v březnu taky. Loni touhle dobou byla zastřelena první strážkyně jménem Rachel Masika Baraková. Chtěla chránit své dva turisty před únosci. A měsíc předtím útočníci při přepadu postříleli pět rangerů naráz. Celkem šestnáct strážců za rok. Tohle je válka. Ředitelství parku, v jehož sousedství bydlíme, je spíš velitelství. Nejde o to, že všechno je tady v khaki, protože to je i barva safari. Mají tady velín, jemuž říkají Pentagon. Funguje čtyřiadvacet hodin denně. A mají tu četu psovodů, jejichž psi na nás štěkali z kotců, když jsme projeli dovnitř. U ní stála hlídka se samopalem. Hned vedle štítu se znakem parku, v němž je samozřejmě kresba gorily.
Kromě toho mají jednotku rychlé reakce, zpravodajský oddíl a šest letadel.
V našem kempu, což je dost luxusní lodge jménem Mikeno podle místní sopky, večer popíjíme červené z vinného sklípku, kam se jednou všechen personál i s rangery musel schovat, když místní milice Mai-Mai převálcovala tábor. Nešlo vzdorovat. Měli i minomety a děla.
Ředitele parku, což je mimochodem pravý belgický kníže Emmanuel de Mérode, před čtyřmi lety přepadli a průstřely žaludku a nohou jen taktak přežil. Taky má prostřelené letadlo. To po něm zase pálili, když letěl.
Když jsme druhý den venku, v jednu chvíli z dálky i my slyšíme pár dávek ze samopalu.
Tohle je opravdu válka.
O prales a peníze. A tudíž i o horské gorily.
Říká se, že gorily zabíjejí pytláci. Nesmysl, Staré pověsti africké. Je to ještě horší.
Obyčejné dřevěné uhlí
Podívejte se na selfie Mathieua Shamavu. Jedna z vážných postav v pozadí se jmenuje Ndeze. Jejího otce možná znáte. Tak otřesná fotka, na níž byl, se nezapomíná (viz box na protější straně). V roce 2007 ho se třemi dalšími gorilami z jeho rodiny kdosi zastřelil. Snímek, jak jeho obrovské tělo, které na márách vypadá jako ukřižované, nesou smutní rangeři uprostřed krásné zeleně, obletěl a zasáhl svět. A takových případů bylo víc. Byli to pytláci, psalo se automaticky.
Pytláci? Ale ti zabíjejí pro zisk. Ani jedna z goril nepřišla o hlavu či tlapy, které by se daly prodat. Z žádné nebyly vyříznuty kusy masa, za které se v luxusních afrických (a prý dokonce i evropských) restauracích draze platí. Navíc Ndeze našli, jak se drží mrtvého těla matky. Ale gorilí mláďata se dají prodat za tisíce dolarů. Takhle by se pytláci nechovali.
Tohle bylo něco jako gangsterská poprava.
Gorily totiž stojí v cestě obchodu s obyčejným dřevěným uhlím.
Zní to absurdně, ale je to tak. V oblasti našlapané pěti miliony lidí není elektřina či plyn, a tak je dřevěné uhlí jediná možnost, jak si uvařit jídlo a ohřát vodu.
Je z toho obrovský byznys v hodnotě 37 milionů dolarů ročně, největší stroj na peníze v regionu.
Cestou do Virungy se proti nám houpají náklaďáky vysoko naložené pytli s uhlím. Zpocení mladíci tlačí obrovské dřevěné koloběžky, na nich každý veze tak 150 kilo uhlí.
Jsou pěšáky obchodního impéria Pěšák velkého byznysu pachatelů milionové genocidy ze sousední Rwandy. Uteklo jich sem sto tisíc, a protože měli zbraně, vytvořili uhelný kartel připomínající jihoamerické narkomafie. „Obsluhují každou kuchyni v oblasti,“řekl sarkasticky Daniel Ruiz z OSN.
Jihovýchodní sektor Virungy ovládají úplně. Je to no-go zóna.
Když po jednom treku sedíme poblíž sopky Mikeno, v dáli je vidět, jak se po úbočích kopců válí dlouhé pravidelné cáry mlhy. „To je kouř z milířů,“říká náš doprovod.
Virunga je jediný les široko daleko. Jinde už lidé, jichž tady žije 400 na kilometr čtvereční, jako kobylky vyholili všechny kopce až k vrškům.
Virunga je Kuvajt téhle části Afriky. Krmí uhlím milionové město Goma a také velké oblasti Rwandy, Burundi a Ugandy.
A ozbrojenci, kteří za milionovým byznysem s uhlím stojí, udělali logický závěr: Chceme les úplně pro sebe. Překážejí nám strážci parku. Ti jsou tady ale kvůli gorilám. Takže když postřílíme gorily, zmizí i oni.
Brutus Brutus
Flavier Bisa mate tělem. Obyčejné holínky, v nich zastrčené plandavé kalhoty, zelená kazajka, safari klobouk. I když má přes rameno samopal, vypadá spíš jako pantáta, který opět netrefí zajíce.
Ve skutečnosti má za sebou výcvik, s nímž by ho vzali do každé evropské armády. Jako všichni rangeři z Virungy. Sedm měsíců drilu, který vedou instruktoři belgických speciálních jednotek. A ještě něco navíc: dva měsíce výcviku osobních strážců. To aby se uměl postarat o turisty pod palbou.
Flavier Bisa teď ale ukazuje něco jiného. „Všude tady byl dřív prales,“říká a mávne daleko dolů. Džungli máme jen po pravé ruce, vlevo, kam až dohlédneme, jsou políčka. Ohnuté ženy tam pracují a kolem nás pobíhají děti celé šťastné, že je vyfotíme.
Vnoříme se do pralesa. Stoupáme do kopce, proplétáme se mezi liánami, krčíme se pod větvemi, kloužeme, snažíme se vyndat nohy chycené mezi kořeny, obcházíme kmeny tlusté jako hrom a žasneme nad třiceticentimetrovými housenkami.
Pak narážíme na další rangery. Přichází povel sundat batohy a nasadit si roušky, aby od nás gorily nechytily rýmu.
Jsou někdy tady. Poslední instrukce. Nedotýkat se jich, mluvit šeptem. Nepřibližovat se na méně než na sedm metrů. Nedívat se jim upřeně do očí. Když se blíží stříbrohřbetý samec, skrčit se, stát se maličkým, dívat se jinam a dělat, že žvýkáme.
Tak jo, jsme v srdci temnoty, uprostřed divočiny. Jen my, prales a gorily.
Pokračování na protější straně
Ředitele parku, což je mimochodem pravý belgický kníže, přepadli a s průstřelem žaludku a nohou přežil jen zázrakem.