Stavět větrníky na moři je problém. Chybějí lodě
Větrné elektrárny se přesunuly na moře a rostou, ty nejnovější už dotahují Eifellovu věž. Problém ovšem je, že ke stavbě takových kolosů chybějí lodě.
Když v roce 1991 vyrostla v pobřežních vodách první větrná elektrárna, měl každý větrník výkon sotva půl megawattu. Se základy ve čtyřmetrové hloubce a s průměrem vrtule 35 metrů působí oproti dnešnímu standardu jako trpaslík.
Teď totiž energetické firmy staví větrníky s výkonem osmi megawattů a průměrem vrtule přes 150 metrů. Standardem blízké budoucnosti se přitom podle agentury Bloomberg má stát 12 megawattů a průměr 220 metrů. A pak 20 MW.
Jenže růst elektráren brzdí fakt, že je nemá kdo postavit. Nejde o dělníky, ale o lodě. Plavidla, která se dokážou
s podobným úkolem popasovat, lze spočítat na prstech a operují téměř výhradně v Evropě.
Evropský podíl elektřiny z větrných parků na moři má do roku 2030 vyskočit z dnešních 22 gigawattů na 154 gigawattů. Poptávka po službách lodních obrů tedy poroste. Rejdařské společnosti, pro které takové stroje pracují, si mohou za jediný den účtovat mezi 112 a 180 tisíci dolary (2,5 až 4,1 milionu korun).
Ačkoliv by takové podmínky mohly přilákat konkurenci, ve skutečnosti hrozí, že se pořadník na služby specializovaných lodí během pěti let značně prodlouží. Do stavby mořských větrných parků se totiž kromě Evropy vrhly také USA, Čína či Jižní Korea, takže se o pár lodí přetahuje více hráčů.
Současná plavidla slouží v průměru sedm let a většina z nich podle agentury Bloomberg prošla modernizací. Kromě toho si rejdaři pomáhají přestavbou jiných typů lodí, třeba těch určených pro stavbu ropných plošin. Ale to stačit nebude.
Nová generace větrných elektráren si totiž žádá větší lodě, které zatím v lepším případě neopustily loděnice, v horším případě projekční kanceláře. Konstruktéři totiž musí držet krok s energetiky a navrhnout lodě ani moc malé (nedokázaly by větrný park postavit), ani moc velké (nevyplatily by se).
Správně předpovědět velikost lodě, aby sloužila i za deset let, tak představuje problém. Při ceně zhruba 300 milionů dolarů za jeden kus může špatný odhad zatnout do účetnictví hodně citelnou sekeru.
V roce 2022 by se měl na panenskou plavbu vydat Voltaire, který staví lucemburská společnost Jan De Nul. „Voltaire bude mít všechny předpoklady, aby v budoucnosti obstál,“věří ředitel firmy Philippe Hutse. To v praxi znamená, že jeřáb plavidla unese více než tři tisíce tun nákladu (cca 2 600 fabií), základy budoucích větrných parků dokáže vybudovat v hloubce do 80 metrů, uveze 14 tisíc tun nákladu a ubytuje se na něm 100 dělníků.
Ale to je jen jedno z mála plavidel stavěných pro současnou velikost elektráren. „Vlastníci podcenili rychlost, s níž elektrárny rostou,“myslí si analytik londýnské pobočky Bloomberg NEF Tom Harries. Podle něj narazí stavitelé elektráren na nedostatek vhodných lodí během čtyř až pěti let. Tedy přesně v té době, kdy inženýři budou chtít stavět 20megawattová monstra. (ms)