Rozhodčí, bavič, fanoušek? Vše v jednom
Mike Dean, známý anglický fotbalový sudí, boří mýty o důstojných rozhodčích. Z fotbalu rád dělá zábavnou show
Zkuste zavzpomínat: stalo se vám někdy, že jste svého důstojného učitele ze střední školy přistihli na rockovém koncertě? Jak v davu popíjí pivo, řve, skáče?
I ti, ze kterých má při práci vyzařovat autorita, se umějí v soukromí odvázat. Někteří potají, jiní klidně veřejně.
Jako Mike Dean, anglický rozhodčí, který už přes dvacet let řídí zápasy fotbalové Premier League.
S píšťalkou v ústech nemá slitování, jako jediný sudí v historii soutěže už vyloučil stovku hráčů. Ale zatímco na hřišti krotí vášně, ve volném čase jim sám podléhá.
V pondělí vyrazil z městečka Heswall, kde bydlí, do téměř tři sta kilometrů vzdáleného Nailsworthu,
aby zafandil fotbalistům Tranmere Rovers v play off o postup do třetí ligy proti Forest Green. A že by se coby známá tvář stranil pozornosti, to se zrovna říct nedalo.
Po internetu brzy začaly kolovat záběry, ze kterých je patrné, jak moc si postupovou remízu 1:1 užil.
Zatímco ostatní fanoušci si vystačili s potleskem a skandováním, padesátiletý Dean uprostřed davu na tribuně vyskočil na zábradlí, řval nadšením, zatínal pěsti a euforicky pumpoval rukama.
A to je celý on. Extrovert, který má největší radost, když může z fotbalu udělat show. Když se o jeho kouscích píše, probírají se v hospodách a řeší na diskusních fórech. To z něj dělá nejzábavnějšího rozhodčího současnosti, což je titul, na který je hrdý.
Jeho pohyb po hřišti chvílemi připomíná grotesku. Vyžívá se v teatrální gestikulaci, při verdiktech rázně máchá rukama, sem tam si zvesela poskočí, a když jeho směrem letí balon, nechá jej schválně prokutálet mezi nohama.
Nebo míč z legrace schová pod dres: třeba před Sergiem Agüerem, útočníkem Manchesteru City, který si chtěl na památku vzít balon poté, co nastřílel hattrick Chelsea.
Projevem by se Dean víc hodil na divadelní jeviště nebo do filmové komedie, občas připomíná Mr. Beana, kultovní britskou postavičku.
Vyrostla z něj rozhodcovská celebrita – excentrickým stylem by lépe zapadl v Jižní Americe, kde na sebe také sudí rádi strhávají pozornost a baví diváky. V Evropě je takový přístup nezvyklý. A tak i když má Dean spoustu fanoušků, ne každému se jeho skopičiny zamlouvají.
Vadí třeba příznivcům Arsenalu. Naštval je, když (dokonce dvakrát) v zápasech, které řídil, slavil gól Tottenhamu, londýnského rivala.
„Jen jsem byl rád, že jsem místo odpískání faulu nechal výhodu,“hájil se, když ho odpůrci zasypali kritikou. Výmluva? Možná. Ale je pravda, že když v zápase Manchesteru United se Swansea hosté výhodu rychle zazdili, Dean pro změnu naštvaně lomil rukama.
Je na něm znát, jak ho práce baví. A že bez emocí si ji neumí představit. Proto zaráží, že ač je rád v centru dění, zároveň si na hřišti pečlivě chrání komfortní zónu.
Nesnáší třeba, když na něj kdokoli z hráčů sáhne – v takovém případě se okamžitě odtáhne a odvážlivce probodne vyčítavým pohledem.
A nezkoušejte se s ním dohadovat! Se zlou se potážete, jako třeba loni brankář Petr Čech: „Jen jsem se slušně zeptal, za co nařídil penaltu. A už jsem měl žlutou kartu!“
Vida, tak přece se najdou chvíle, kdy s Deanem není žádná legrace.
I když jich není moc.