Jak Zdeněk Orct udržuje rodinku
Jako brankář proležel MS v trávě. Teď je Zdeněk Orct trénuje. A zaručeně ví, jaké věty je vytočí.
Až se tenhle výtisk novin dostane k jeho rodině, článek mu založí do kroniky. „Nejdřív mi ji vedl děda. Potom to převzal táta, který už také umřel. Teď v tom pokračuje máma se ségrou,“líčí Zdeněk Orct. Po více než dvaceti odchytaných sezonách v extralize, v níž natropil i dost průšvihů, má kronika už tři díly.
Teď přibývají další příběhy. Orct koučuje gólmany u hokejové reprezentace, na šampionátu je v této roli poprvé.
„Z psychopata se musel stát psycholog,“říká pobaveně. V brankovišti se v Bratislavě (nejspíš) protočí hned tři gólmani.
Jaký to rozdíl oproti německému šampionátu 1993, který Orct strávil jako trojka spíš u zimáku v přilehlém parčíku.
Hokej se za dvacet let vyvinul a kolikrát jsem na led ani nechodil. Jen když bylo zapotřebí, pustili mě na chvíli do brány, jinak jsem to odstál na straně. Dnes si gólmani po tréninku přidávají nebo mají regulérní trénink i v den volna. Tehdy to tak nebylo. S nebožtíkem Vaškem Burdou, který byl také navíc, jsme utvořili samostatnou jednotku.
Rád bych o městě něco chytrého řekl, hodně jsme se procházeli, ale pamatuju si hlavně hezké počasí a ležení v trávě. Šli jsme kousek bokem, abychom neprovokovali a neváleli se přímo před hotelem. U haly ale bylo hezké prostředí. A k tomu nějaké pivo.
Další zvláštnost, sezonu jste načínali ještě jako Československo. Z toho vám něco utkvělo?
Bylo to strašně divný! Nejen ze sportovního hlediska mi připadalo divné, že se země dělí. Teď to vidím jako pozitivní krok.
Co se bez Slováků vytratilo z českého hokeje?
Když to řeknu divně, Slováci jsou živočišnější. Měl jsem takové kluky strašně rád. Je ale pravda, že když jich bylo moc, tým se stal těžko zvladatelný. Když trošku odbočím, nejvíc mi chyběla atmosféra ligových zápasů. Zápasy Litvínova se Slovanem, Košicemi nebo Trenčínem měly neskutečnou atmosféru. Pro diváky to mělo náboj.
Zase vám nemusí scházet cestování do Košic.
My jsme létali. Jeli jsme do Prahy a tam se posadili do Tu-134. Starší generace ještě jezdila vlakem. Ale víte co, když dnes jedete z Litvínova do Třince, nebo Trenčína, to už vyjde nastejno.
Teď jste na Slovensku. Jako trenér reprezentačních gólmanů vedete Bartošáka, Hrubce a už také Francouze. A mluvíte o nich jako o rodince. Proč?
Děláme si z toho srandu. Když Patrik se Šimonem zjistili, že Pavel (Francouz chytal v Litvínově) přijede, říkali mi: „No jo, synáček dorazí.“Já Patrikovi odpověděl: „Jasně, synovče. A chovejte se k sobě slušně.“Takže tam mám synáčka a dva synovce. A každého mám rád. Je potřeba, aby si kluci fandili, a já musím zajistit, aby kromě sportovní rivality jiná neexistovala. To pomůže mančaftu a ten to brankáři vrátí.
Jenže české úspěchy se na velkých turnajích postavily na jasné jedničce. Není chybou, že uvažujete na MS postavit už třetího gólmana?
Nikdo nepředpokládal, že druhý zápas odchytá Hrubec. Vyšlo to tak, osud. A jsem rád, jak to zatím kluci zvládají. Vykrystalizovalo, že tady nemáme gólmana, který by v NHL odchytal 80 zápasů za sezonu. Kluci den až dva dopředu vědí, kdo bude chytat. Komunikace je stěžejní, ale považuju za nešťastné, abych určoval jedničku. Naopak to může gólmanům uškodit. Nemám rád škatulkování, pokud není někdo jasně odskočený.
Kdy chcete mít před klíčovým čtvrtfinále o jedničce jasno?
Nebudu dělat machra, že to vím. Na mistrovství jsem poprvé, znám dlouhodobou soutěž u nás. Vím, jak bych si to chystal na play off nebo play out. Bude záležet i na rozhodnutí trenéra. Nějaký nástřel v hlavě mám, ale nechci to vypouštět. Gólmanům se snažím ukázat něco z vlastních zkušeností, když jsem stál v bráně já a něco podělal. Soustředil jsem se třeba na to, že na mě někdo řve, a to mi škodilo.
Teď jste už klidnější?
(usměje se) Vůbec ne. To by byla výborná otázka pro moji paní.
Co vás dokáže namíchnout?
Spousta věcí. Hlavně ty, když se na něčem domluvíte, ale ukáže se, že to neplatí. Paní říká, že jsem až extrémně zásadový. Mám rád řád a preciznost. Špatně reaguju na změny. Ale každý má nějakou povahu, můžete v sobě něco udržet, ale z dlouhodobého hlediska se přetvařovat nedokážete.
Co vás nejvíc štvalo na ledě?
Nespravedlnost, kterou subjektivně cítíte. Že vás například poškodil rozhodčí. Jednomu jsem dal v 90. letech ve Zlíně pěstí, nejsem na to dneska hrdý. A zkratů jsem měl víc.
Rána pěstí sudímu, který se vám údajně smál, byl extrém. To jste se pak bál i trenéra Hlinky.
Myslel jsem, že v kabině od něho nebo pana Beránka dostanu pěstí zase já. A podruhé jsem se pana Hlinky bál, když bylo finále československé ligy v Jihlavě. Bez dovolení jsem odjel z branky, Hlinka řval, ať se vrátím, a já mu odpovídal, že už tam nepůjdu. To bylo taky extempore.
Kluci dopředu vědí, kdo bude chytat. Komunikace je stěžejní, ale považuju za nešťastné, abych určoval jedničku. To může uškodit.
Trenér Hlinka byl vyhlášený svéráz, jak se choval k brankářům?
Téměř jako k hráčům. Moc neřešil, kdo chytá a hraje. On celkově Litvínov byl hodně specifický ke gólmanům. V kabině zaznívalo, že stejně nic nechytneme. Klidně můžu zmínit i Roberta Reichla. Tradovalo se, že Litvínov hraje útočný hokej, protože neměl gólmany. Já jsem přesvědčený, že tam na ně prostě kašlali... Mám o tom historku.
Pamatuju si, jak pan Beránek přišel k brankáři Fraňkovi, který byl nemocný. Vedle něj sedí druhý gólman Jirka Podešva. A pan Beránek: „Co s tím budeme dělat, když nemáme druhého gólmana?“Jak se asi mohl ten kluk cítit? Nebo bylo zavedené slovní spojení o litvínovských přestávkách.
Střílejte na toho jejich gólmana, ten taky chytá pěkný ho... A vy tam sedíte a přemýšlíte: Jak taky!? Jak já chytám? Vztahovačný kluk by s tím měl problém. V takové rovině to fungovalo, ale zase vás to zocelilo. Do Litvínova jsem přišel v osmnácti a vydržel jsem tam s pauzama do dvaačtyřiceti. Neříkám, že na špičkové úrovni, ale na nějaké ano.
Jak se přistupuje ke gólmanům dnes? Chodí se kolem nich víc po špičkách?
Chtěl bych, aby si jich tým vážil. Když je první cvičení, uzpůsobí se podle toho střelba. Když takové maličkosti kluci dělají, gólmani jim to dokážou vrátit. Věty, které mi nepřišly strategické, jsem se snažil odbourávat už za aktivní kariéry. Vadilo mi, když se vás zeptají: Jaký gólman začíná? Ten by ti na to řekl: Jdi s tím do... Je to slovíčkaření, ale otázka zavání tím, že ho někdo vystřídá. Na takové slovní obraty si dávají gólmani pozor. Naschvál to teď tady přede mnou používá týmový manažer Honza Černý. Ale s ním už si děláme srandu.