V těle dětské oběti: setkání mě přibilo do země

Šlo jen o to, vystoupit z tramvaje a potkat se s člověkem, který si myslel, že se setká s třináctiletou dívkou. Jen se s ním pozdravit. Pak měla následovat konfrontace a můj odchod ze scény. Rychlá akce, trvající maximálně pár minut. Těch několik minut už ovšem nezapomenu.

Když jsem přijížděla na zastávku, kde bylo domluveno místo schůzky, všechno se ve mně sevřelo. S bušícím srdcem jsem vykročila na peron a čekala, než budu oslovena mužem, který už zpovzdáli sledoval, jak vystupuji a jak se rozhlížím.

Periferně jsem viděla, že se dal pomalu do chůze. Cítila jsem nervozitu, která se stupňovala s každou vteřinou. Byla jsem jak kořist, která ví, že přijde útok, a ona jen bezbranně čeká. Bylo to nekonečné.

Ta směsice iracionálních pocitů, která se ve mně mezitím míchala spolu se strachem, mě překvapila. „Jsi dospělá. Nic se ti nemůže stát,“opakovala jsem si v hlavě pořád dokola, jak se ke mně blížil. Dva metry. Metr. Stál přede mnou.

„Ahoj baťůžku,“oslovil mě s širokým úsměvem. Byla jsem paralyzovaná. Přibitá do země. Bez ducha a se sevřeným hrdlem jsem sotva odpověděla na pozdrav. Nesměla jsem ale vypadnout z role.

Ušli jsme pár kroků. Ani nevím jak. Pak nám cestu zastoupili kolegové a začali se muže ptát. Stála jsem vedle něho, nemohla se pohnout a cítila se strašně. Zneužitě. Přitom jsem byla jen volavka. Nic se mi nestalo.

„Jak je to jednoduché! Být dítě, tak nevím, jak z takové situace ven,“bleskla mi hlavou otázka, ze které mě zamrazilo. Rodiče by nic nevěděli. Nikdo by nic nevěděl. A třináctiletá dívka by se ocitla sama s cizím člověkem, který jí ve virtuální konverzaci psal sexuální návrhy. Bylo mi z toho úzko.

Když jsem sledovala načapaného muže, jak mu slábne úsměv, sklání hlavu a opařeně odpovídá na dotazy, zasáhl mě další absolutně nečekaný pocit. Začalo mi ho být trochu líto. Takovým zvláštním způsobem, ale bylo. Bylo na něm totiž vidět, že si začal uvědomovat, že je to realita.