Na rádia působím jako infekce

Nejen jazzem živ je Peter Lipa. Dokazuje to na desce Dobré meno.

PRAHA Slovenský zpěvák Peter Lipa je považovaný za jazzmana, ale zpívá i blues a další žánry.

Jde vaše nové album Dobré meno stylově zařadit?

Moc ne. Nechci říkat, že je to moje taktika. Dělám to přirozeně, živelně. Ale pokud se mi daří vytvořit něco, co by šlo označit za „lipovské“, něco pro mě charakteristické, je to nejvyšší cíl, jaký může umělec mít. Takže plavu nad tím, jestli jsem, nebo nejsem jazzman, kolik tam je, nebo není jazzu a tak podobně.

To, co děláte, je zčásti i pop, ne?

Vůbec se tomu nebráním. Mám ambici, aby se některé moje skladby mohly hrát v normálních rádiích, ale zároveň toho neumím dosáhnout. Jde sice o normální písničky, ale protože jsem byl roky zařazený v jazzové škatulce, jsem pro komerční rádia postrachem. Někdy mám dokonce pocit, jako bych měl infekční nemoc – kdyby mě nasadili, tak se jim pokazí celé rádio.

Na desce je třináct skladeb. Není to dneska skoro až nadlimitní délka?

Myslím si, že kdo chce, tak si to doma nebo třeba v autě poslechne celé. Navíc se nechystám brzy nahrávat další album. Ale nevýhoda je, že když přemýšlím nad vinylem, tak na něj se padesát minut hudby nevejde...

Jak to budete řešit? Vyberete jen něco, nebo bude dvojité album?

Na dvojité by to bylo zase málo. Takže budu muset něco vybrat a možná k tomu ještě něco dohrát. Ale to bude trvat aspoň rok, než to dáme dohromady.

Většina skladeb vznikala živě s kapelou. Je to pro vás preferovaný způsob práce?

My jsme to nacvičili, ve studiu si sedli a jednu za druhou písně nahráli. Samozřejmě se dotáčely nějaké saxofony, protože na všechny hraje jeden člověk, možná jedna kytara a nějaké perkuse. Jde o technologii, kterou jsem u nahrávání dlouho nepoužil. Dva tracky na desce jsou produktem počítačové, samplovací a programovací práce – duet se Zuzkou Mikulcovou Nenápadný nápad a píseň Motýľ. Nahrávat živě mě baví, ale většinou nemám ten luxus mít písně zaranžované a nazkoušené s kapelou. A dobrodružství je pro mě obojí. V té vrstvící technice můžeme použít zvuky, které při živém hraní udělat nejde.

Minulý týden jste měl dva koncerty v pražském Jazz Docku. Jak jste na tom s českým publikem?

Mám naštěstí nějakou československou historii a v Česku je navíc objektivně víc pořadatelů a diváků. Početně i kvalitativně. Takže zde hraju docela dost. Víc na Moravě, ale nedávno jsem hrál například v Karlových Varech a taky to bylo skvělé. Na Slovensku jsem ovšem dosáhl na status člověka, jehož dvě tři písničky lidé běžně poznávají.

Jak se to projevuje?

Letos budu hrát třeba na festivalu Pohoda ve slušném čase a na slušné scéně. Berou mě tam jako součást věci, což se mi v Česku nestane. Tady jsem víc považovaný za toho jazzmana. Ale fanoušci, co na koncerty chodí, moje věci znají a odezva je výborná. V minulosti jsem hrál na Colours of Ostrava, Sázavafestu nebo Benátské. Ale jsem už starší interpret a mnozí pořadatelé chtějí prezentovat něco mladého a aktuálního.

Když dostanu šanci, dokážu posluchače přesvědčit, i když o mně nic nevědí.

Peter Lipa, zpěvák

Nicméně deska Dobré meno je aktuální dost.

Myslím, že ano. Že je důkazem, že stále žiju a nevzpomínám jen na staré časy. Pracuji s hudebníky, kteří jsou o padesát let mladší než já. V případě pětadvacetiletého bubeníka to platí přesně a ostatní nejsou o tolik starší. Mám vyzkoušeno, že když dostanu šanci, dovedu posluchače přesvědčit, i když o mně předem třeba nic nevědí.