Recenze: Bohdalová v Kleci
K čistému thrilleru chybělo – či spíše přebývalo – jen málo. Ale za dramaturgickou nejistotu Klece, již ČT uvede v neděli, rozhodně nenesou vinu oba skvělí herci v rolích útočníka a oběti.
Jiřina Bohdalová, která roli ohrožené penzistky dostala k 88. narozeninám od autora Marka Epsteina a režiséra Jiřího Stracha, měla obavu, aby „nehrála Bohdalku“. Zbytečně, do dramatu nepustila ani stopu komediální rutiny. Její stará dáma odhalující postupně pravou tvář svého hosta je tichá, střídmá, zkázněná, scénářem odsouzená k bezmoci. Většinu prostředků včetně gesta vzpoury musí soustředit jen do výrazu tváře – ale umí to.
Jako Čekej do tmy
A Kryštof Hádek, kterému bohatší postava navenek solidního mladíka bez morálních zábran umožňuje více proměn včetně lahůdky, již představuje dobrý herec v roli herce špatného, se dopracuje až k zosobnění krystalického zla. Jakmile se sami dva ocitnou v důmyslné kleci, odkud není úniku, nabývá válka nervů na síle. Když ona už ví, že jde o vetřelce, a on tuší, že ona ví, jejich riskantní hra podpořená úspornou hudbou Ondřeje Brzobohatého se blíží ukázkové klasice komorních thrillerů typu Čekej do tmy, kde proti zabijákovi stála slepá žena.
Tedy tvaru, kdy režisér spolu s kamerou Martina Šece čerpá ze zdánlivého omezení prostoru dusné až hmatatelné napětí. Muž přidává na drsnosti, žena se také zatvrdí a dvě sehrané osobnosti na scéně pak plně stačí ke vzrušujícímu zážitku.
Ovšem ryzí žánr asi znamená pro veřejnoprávní obrazovku málo. Potřebuje společenský přesah, přičemž varování před zneužíváním osamělosti seniorů založené na skutečném případu podává zbytečně okatě, a navíc zkoumá pozadí hrdinů, kde sklouzává až k banalitám.
Vdova odkázaná jen na kávu s listonoškou a vděčná za každé slovo přijde o poslední svůj pevný bod ve vnějším světě po výměně faráře, avšak její oddané kostelní aktivity silně připomenou jinou postavu Bohdalové ve filmu Fany.
Cvrčkova tečka
A retrospektivní motivy ukazující útočníkovo rozpadlé rodinné zázemí i nynější existenční potíže zase mají kvůli schematickému ponoru do duše zločince blíž k jeho omluvě než psychologické motivaci: těší se většímu zájmu tvůrců než oběť.
V rozporu se zákony dramatu též příliš dlouho trvá, než se oba aktéři poprvé setkají, ale od té chvíle už křivka zaujetí stoupá. Pomáhá rovněž fakt, že nejde o fádní prototypy kriminálních zápletek, podvodníka ozvláštňuje marnivá touha po herecké dráze a nesporně vzdělaná bývalá učitelka nepatří k důvěřivým babičkám zvoucím do bytu prodavače předražených hrnců. Oba jsou tedy vyzbrojeni inteligencí, jenže souboj mozků zahnaných do kouta přerůstá nutně v měření fyzických sil, na televizní zvyklosti poměrně brutální – a je zřejmé, kdo potom získává výhodu.
Původně nesl projekt pracovní název Cvrček. Ale byť je konečný titul Klec pro obsah i náladu snímku výstižnější, právě motiv cvrčka patří k nenápadným drobnůstkám, jaké filmům poskytují osobitost; nadto ve finále umožní nejdrtivější tečku, jakou si snad lze představit.
Jeden detail, jediný pohyb – a výsledkem je tak čirá marnost nad marnost, že tvůrcům k hodnotící známce připisuje pět ryze filmařských procent navíc.