Vystupme z modré hydry! Hned po Německu
esko by mělo vystoupit z Evropské unie. Přesně druhý den poté, co ji opustí Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Polsko, Nizozemsko, Belgie a Rakousko. Jenže všechny ty státy tam pořád jsou. Je to základní metoda, jak spolu komunikují. Unie není virtuální spolek, ale reálné, skutečné, kamenné země. Dnešní Evropa zkrátka vypadá tak, že její hlavní státy spolupracují v Unii.
Kdyby ji po vzoru Británie opustili i další velikáni, budou si za ni muset najít náhradu (desítky let mají propojená hospodářství). Kdyby ji na vlastní pěst opustil desetimilionový stát, větší sousedy nepředělá ani jejich spolupráci neukončí. Jen v jejich debatě vypne svůj mikrofon, který mu tam dnes drží zapnutý. Obři ani potom nepřestanou ovlivňovat pravidla, kterými se Češi řídí, ale nebudou se jich na to už tolik ptát.
I poměrně chytří lidé dnes prohlašují, že za týden nepůjdou volit do europarlamentu, aby projevili svůj nesouhlas s vývojem modré obludy. Tyhle volby však nestaví jednotlivce z malé země před otázku, o jakém ideální modelu spolupráce evropských zemí sní. Může se v nich stejně jako Němec či Francouz vyjádřit k metodě, která reálně existuje tady a teď. Buď jednu ze čtyřiceti stran zvolí a mikroskopicky tuto spolupráci států ovlivní, nebo jí bude jenom přihlížet.
Sen o nezávislém, neutrálním a respektovaném státě pod Řípem, který se nepotřebuje na svých normách ani politice dohadovat s jinými zeměmi, je tak pitomý, že pro něj nemá smysl hledat eufemismy. Připomíná víru dítěte, které uplácalo sněhuláka, že tentokrát po prudkém oteplení neroztaje. O všech předchozích jarech se sice proměnil v louži, ale teď to jistě přežije, a k tomu silnější než dřív!
Nepřežije. Je-li teplota vzduchu nad nulou, sněhulák se poroučí k zemi. Stejně tak platí, že pokud se malá země v nárazníkovém pásmu mezi Západem a Východem odloupne od jednoho bloku, připadne do sféry vlivu toho druhého. České dilema tedy není, zda si hýčkat vlastní svébytné hodnoty, nebo se na nich dohadovat s někým jiným. Jediné pravé rozhodování spočívá v tom, s kým se na nich dohadovat. Zda dál se Západem, který v Evropě spolupracuje v Unii, anebo s Východem, který začíná hned za Slovenskem.
Hlavní hodnotou Západu, ač trpí tisíci neduhy, je svoboda. Politická, náboženská, hospodářská, osobní. Svoboda slova, projevu, bádání, podnikání... Východ naproti tomu preferuje řád ordinovaný shora. Svobodu i odpovědnost jednotlivce v něm nahrazuje jeho pevné a zdánlivě bezpečné místo ve skládačce. Bohužel s ním nikdy nepřichází blahobyt, ale vždycky bída. Zatímco Západ je svobodný a bohatý, Východ je otrocký a chudý.
Soudný člověk za této situace nemůže bojovat za „Česko sobě“ani za „Čechy Čechům“. Jedinou skutečnou národní starostí je, zda patřit k prvnímu, anebo k druhému světu. A spolek, v němž západní státy nechávají Čechům puštěný mikrofon, je významnou pojistkou první cesty. O rozložení sil ve světě dávno nerozhodují vojáci, ale hospodářství. I ty vojáky posílají na bojiště politici a politika se ze sta procent opírá o byznys. Proto je právě Unie, nikoliv NATO tím, co lepí Česko k Západu.
Kdo si na protest nevybere ani jednu ze čtyřiceti stran nebo zvolí tu, která touží po „odchodu po anglicku“, přispívá k tomu, aby na Západě příště nikdo nevnímal ohrožení svobody Čechů jako ohrožení vlastní. Je naopak na místě vyjádřit se u urny k tomu, zda má spolupráce zemí v Unii nadále připomínat laboratoř levicového liberalismu, kde se do komínků zarovnává nepodstatné a před velkými riziky se pro korektnost zavírají oči. Od toho jsou však právě ty volby – národní i evropské.