Jak mě „operoval“léčitel
Jsou proslulí filipínští léčitelé jenom zdatní šarlatáni, nebo opravdu dokážou zázraky?
Pro jedny představují poslední naději, pro jiné jsou jenom šarlatány, kteří zneužívají zoufalé lidi. Pověst filipínských léčitelů operujících pouhýma rukama dávno překročila hranice jejich země. Doma jsou však zejména na ostrově Luzon ve městě Baguio.
Ležím na lůžku ve skromně zařízené místnosti bez výzdoby, kde rozpažením dosáhnu na obě zdi. Je tu právě tolik místa, aby se sem kromě mne vešel i léčitel Laurence Cacteng a jeho mladý asistent.
Ale já tu vlastně nemám vůbec co dělat, vždyť Laurence mi před chvílí řekl, že pro účinnou léčbu je důležité uvěřit. A já prostě nevěřím. Nevěřím, že je možné silou mysli materializovat nemoc a tu pak během operace odstranit. Nevěřím, že je možné pouhýma rukama bez jakéhokoliv následné stopy proniknout do pacientova těla a vytahovat z něj mince, dráty nebo jehly. A nepřesvědčí mne ani Laurencův asistent popisující celý zákrok jako působení silného magnetu, který z těla odstraní škodlivé látky podobně, jako z něho odchází pot.
To, co se chystám podstoupit, označuje Wikipedie jako pseudovědecký podvod. Nyní tedy budu mít možnost se pokusit tento trik odhalit. Zvědavost mne bude stát sedmdesát eur, tolik si Laurence účtuje za svoji terapii.
Pokud by mne skutečně dokázal zbavit žlučníkových kamenů, považoval bych to za fantastickou investici, v opačném případě se budu muset smířit s tím, že mne tady každá
minuta přijde přibližně na dvanáct eur.
Laurenci Cactengovi schází do osmdesátky jeden rok a podobných zákroků provedl za svůj život tisíce. Na konci sedmdesátých let minulého století se poprvé vydal mimo Filipíny a od té doby projezdil pořádný kus světa, kde se na něj někdy obracela i stovka lidí denně. K léčitelství ho přivedla jeho babička, kterou od dětství doprovázel.
Musíte věřit, jinak to nefunguje
„Když jsem byl ještě mladý, používal jsem stejnou techniku jako ona, vysával jsem z těl pacientů zkaženou krev a ústa si pak vymýval pivem nebo rýžovým vínem. Poté, co jsem se přestěhoval do Baguia, jsem s tím přestal v obavě z různých přenosných nemocí,“popisuje mi tento bývalý učitel své začátky. Mluví tiše, rozvážně, jenom občas se do jeho hlasu vkrade naléhavý důraz: „Základním elementem při léčení je víra. Ta vytváří ohromnou sílu, která udržuje naživu naše buňky a naši duši.“
Každý z léčitelů si vypěstoval vlastní styl. Někteří používají ruce jako velký magnet, jiní přistupují k nejznámějším a nejspektakulárnějším krvavým operacím. Tuto metodu praktikuje i Laurence Cacteng.
Po krátké modlitbě přejíždí rukama nad mým tělem, jako by hledal místo, kde má svoji léčbu zahájit. Jeho asistent sleduje pohyb z těsné blízkosti s ručníkem, kterým až nepřirozeně zakrývá své ruce, jako by se ani nechystal utírat krev, která se má objevit, ale snažil se něco zamaskovat. Vím, co bude následovat, ale nejsem si jistý, na koho z dvojice se mám soustředit. Konečně léčitel dospěje k hledanému bodu a jeho prsty se zaboří do mého těla. Vše se mi odehrává doslova před nosem, ale stále nedokážu objevit něco podezřelého. Také Laurence drží prsty sevřené těsně u sebe jako neprostupný vojenský šik a ani na minimální vzdálenost nejsem schopen zachytit, co se v jeho dlaních odehrává.
Krátce cítím, jako by mi někdo lehce drhnul hrudník pískem, a poté se mi již po něm rozlévá tekutina v barvě jahodového džemu, kterou asistent bleskurychle utírá, takže nemám žádnou možnost ji jakkoliv blíže prozkoumat. Pokud jde skutečně o krev, pak určitě není moje.
V polovině osmdesátých let minulého století nechal rakouský novinář Gert Chesi vzorky získané během operací na Filipínách prozkoumat v laboratoři. S jedinou výjimkou se jednalo o prasečí krev. Navíc k Chesiho velkému překvapení mu léčitelka Arsenia de la Cruzová přiznala, že operace prováděné rukama jsou jenom předstírané. „Devadesát procent pacientů je obětí optického triku. Léčitel jenom zřídka pronikne pod pacientovu kůži, v dlani má schovaný sáček s krví, který v místě operace rozmáčkne a rozetře. Důkaz se potom setře ručníkem nebo vatou. To neznamená, že každá operace je podvod, ale nedochází k ní tak často, jak si lidé myslí,“svěřila se Cruzová.
Tady by mohl celý příběh filipínského fenoménu skončit jako další kapitola podvodů využívajících oslnění orientální mystikou a údajnými schopnostmi, které moderní západní civilizace již pozbyla. Podle zastánců filipínských léčitelů však použité prostředky ospravedlňují konečný cíl, kterým je zlepšení stavu nebo uzdravení nemocného.
Jenom falešná krev?
„Mnozí z nich jsou skutečně nadaní a jejich schopnosti jim dovolují léčit nemoci způsobem, pro který není vysvětlení. Jsem si jistý, že autosugescí mohou léčení povzbudit,“tvrdí ve své knize Gert Chesi. Falešná krev se prý začala používat k posílení autority u pacientů, kteří nevěřili v účinek nekrvavých magnetických operací, a k navození vzájemné důvěry.
Z tohoto břehu pak celý spor vypadá jako střetnutí víry s racionálním myšlením, setkání světa odmítajícího cokoliv, co nelze vědecky popsat a vysvětlit, se světem, který si zase nedokáže představit, že by člověk mohl přistát na Měsíci. Situaci ještě komplikuje nesmírná komercializace spojená s léčitelstvím. Ta z největších filipínských léčitelských hvězd, často pocházejících z nuzných poměrů, udělala boháče, kteří si neodepřou nic ze světských radostí.
„Vy chcete důkazy, ale důležité je, že se lidé uzdravují. Proč potřebujete vědět, jak to děláme?“ptal se Gerta Chesiho jeden z nejznámějších filipínských léčitelů, Alex Orbito. Podobnými slovy mi hájí celou metodu i Laurence Cacteng: „Jestliže se moji pacienti uzdravují, tak nemůže jít o podvod. Kdyby se z nich nikdo neuzdravil, tak bych s léčením přestal.“
Někteří filipínští léčitelé si připisují až třicetiprocentní úspěšnost. To by bylo možné považovat za skvělý výsledek, protože se vesměs potkávají s případy, se kterými si západní medicína neví rady. Zásadním háčkem však zůstává, nakolik je tato statistika věrohodná a zda se dá ověřit, zvláště když na konto léčitelského úspěchu lze připsat jakékoliv zlepšení, ke kterému u jeho pacientů dojde.
Krátce po návratu z Filipín podstoupím plánovanou operaci prováděnou klasickým způsobem v nemocnici. Léčba v Baguiu nezabrala. O něco později dostanu e-mail od dalšího z pacientů: „Žádný z filipínských léčitelů můj zdravotní stav nezlepšil. Po Filipínách jsme strávili dva měsíce na Srí Lance, kde jsem potkal několik alternativních léčitelů, také bez účinku. Následujících devět měsíců jsem byl v Indii, kde jsem navštívil desítky dalších léčitelů po celé zemi a používal jsem tibetskou medicínu předepsanou známým tibetským lékařem. Nic z toho mi nijak nepomohlo. Nyní jsem zpátky doma a zimu trávím u moře.“To však Laurencovi nenapíšu, tuším, že by mi odpověděl stejně jako při našem setkání: „Nemůžu pomoci všem, vždyť každý jednou musí zemřít a já nejsem Bůh, já jsem jen jeho nástroj a výsledek léčení leží v jeho rukách.“