Zvládneme odehrát íránský gambit?
V současné riskantní hře mezi USA a Íránem jde v první řadě o to zatlačit Peršany zpět do role kontrolované regionální síly. Ale neoslabit je zase moc, aby i naši dnešní saúdští spojenci měli nějakou pořádnou lokální starost. Západ totiž nepotřebuje Írán
Zatímco křeslo v oválné pracovně nestihlo ještě ani vychladnout po návštěvě maďarského premiéra Viktora Orbána u prezidenta Donalda Trumpa, jejich brífink ještě před jednáním řekl o reálném světě možná víc, než sám chtěl. Nezkušený diplomat by možná očekával, že při něm bude Trump čelit smršti otázek tisku na témata liberální a neliberální demokracie, v lepším případě jak tyhle dvě věci od sebe nějak rozeznat na maďarském příkladu. Místo toho se pozornost novinářů a světových agentur okamžitě přesunula od teoretických konceptů a Maďarska tam, kde panuje konsenzus alespoň na tom, že se jedná o věci pro USA opravdu důležité. Ropa, Blízký východ, Írán, Rusko.
Americké zpravodajské servery nakonec uveřejnily obrázek amerického a maďarského státníka v oválné pracovně se vše vypovídajícím titulkem: „Trump říká, že by Írán udělal velikou chybu, kdyby proti USA něco zkusil.“Předmětný agenturní článek o Maďarsku neříká americkému čtenáři nic. Evropa je zde přítomna jen odstavcem o tom, jak americký ministr zahraničí Pompeo odložil cestu do Moskvy kvůli návštěvě Bruselu. Tam jel osobně vysvětlit, jakáže sabotáž
se to stala saúdským a emirátským ropným tankerům. O té jediné dnes nikdo neví, na rozdíl od toho, že už je připraveno 120 tisíc amerických vojáků na ni reagovat a Británie zatím úspěšně varuje před ukvapenou reakcí. Doprovodné video k návštěvě Orbána v oválné pracovně pak nelogicky zachycuje první dámu USA, Melanii, jak kdesi jinde hovoří na počest matek vojáků při jednom z mnoha svátků, kterými minulé administrativy tolik zamořily americký kalendář.
Evropa? Něco jsem o ní četl
To vše poměrně přesně vypovídá o skutečném místě střední a východní Evropy na mentální mapě americké zahraniční politiky a neměli bychom o tom mít žádné iluze. Existujeme tam, nejsme úplně bez šancí, ale mezi centrální témata se v době evropského míru v USA nikdy nedostaneme. Možná je to dobře. I proto bychom měli mít raději docela dobrý přehled o tom, co se tam děje, kde je to pro našeho hlavního bezpečnostního spojence důležité. Je dobré v Praze vědět, co se ve Washingtonu děje okolo Íránu a proč.
Když v roce 1979 zvítězila íránská šíitská islámská revoluce, málokdo by sázel na to, že jí vytvořený teokratický vládní systém přežije příštích 40 let. To už z něj mimochodem dělá myšlenku pro vývoj století skoro stejně podstatnou, jako byla ta bolševická. Írán si prostě na západní demokracii nehraje a vzhledem k teritoriálním ambicím v oblasti plné ropy, vlastním zásobám surovin a atomovým aspiracím představuje velmi specifický mix západních problémů. Jak na tak radikálně odlišný a často konfrontační hodnotový systém máme reagovat? Dohodnout se s ním na obtížném kompromisu, jako to udělala Evropa a Obama v jaderné dohodě? Zmáčknout ho ekonomicky, jak to dělá Trump odstoupením z této dohody a stále se rozšiřujícími sankcemi? A čeho chceme v Íránu dosáhnout? Změny režimu revolucí, či jeho pozápadněním? Je to realistické a chtějí to Íránci? Jak se takový výsledek změří? Nic z toho nevíme, nicméně fakta posunující dnešek neznámým směrem zjistitelná jsou.
Když USA loni odstoupily od jaderné smlouvy přes evropské protesty, zaměřily se na skutečné ekonomické sankce vůči Íránu. Nic jiného se ani nenabízelo. Klíčovým příjmem íránských financí jsou prodeje ropy a plynu, pokrývající přes třetinu jejich národního rozpočtu. Ještě loni Írán prodával až 2,8 milionu barelů ropy denně.
V této chvíli to Američané stlačili pod jeden milion barelů tím, že začali ukončovat zákonné výjimky na dovoz íránské ropy jinak platné pro příštích šest měsíců. Centrálním odběratelem íránské ropy je ekonomický konkurent USA – Čína. Stav americko-čínských jednání nenaznačuje, že by se byly schopny dohodnout, a nastala otázka, jestli a o kolik Čína odebere více.
Když do toho USA oznámily, že dostanou Írán někam pod půl milionu exportovaných barelů denně, jediný, kdo zajásal, byla Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Jejich ropa teď bude dražší a bude se jí prodávat víc. Írán hned oznámil, že naopak musí zvýšit těžbu na 1,5 milionu barelů denně, jinak nemůže zůstat signatářem Američany opuštěně jaderné dohody s Evropany. Navíc se pokusí blokovat Hormuzský průplav tak, aby omezil průjezd tankerům se saúdskou a emirátskou, tedy konkurenční ropou. A hned vidíme, že se o to asi pokusil. To bude ona „sabotáž“.
Jakmile si vezmeme ke studiu dnešní situace okolo Íránu celou knihu jejího historického vývoje, a ne jen vystřiženou kapitolu číslo 132, hned se nám vyjasní minimálně skutečná motivace aktérů dění, které teď začne pohybovat vojáky po planetě.
Riskantní hra s Peršany
Americký pokus zmáčknout Írán, jehož ambice po odstranění konkurenčního Saddáma Husajna vyrostly v minulých 20 letech až do islámských nebes, je tedy důležitá, nicméně poměrně riskantní hra. Nejde při ní zdaleka jen o ceny ropy a její původ, ale o úpravu politiky a ambicí nejvýraznějšího hráče Blízkého východu posledních let hned po Izraeli.
Je jasné, že jinak než přes peníze nelze na Teherán vyvinout účinný tlak. Mnohem méně je ale jasné, čeho jím realisticky můžeme dosáhnout. Přímý vojenský konflikt s Íránem je totiž jen těžko myslitelný a nikdy se do něj nehrnula ani izraelská generalita, která ví nejlépe, o čem mluvíme. Nemalé množství izraelského vojenského establishmentu je totiž tradičně íránského původu.
Nahrazení teheránského režimu jiným také není příliš realistickým scénářem. Íránská opozice je nejen roztříštěná, bez jednotící myšlenky i osobností, ale některé její části jsou samy o sobě natolik extrémní, že by v nás možná nakonec ještě vyvolaly sny o – v porovnání s nimi vcelku příčetném – režimu ajatolláhů dneška. Nicméně alespoň dočasné zatlačení Íránu zpět do krabičky kontrolované, ale regionální síly je možné. Takový výsledek bude ovšem předpokládat, že se nenecháme vyprovokovat v principu do neřiditelné přímé konfrontace. Že se o ni sankcemi stále radikálnější síly v Teheránu mohou pokusit, je zřetelné. Neměli bychom být jako ony a raději chladně kalkulovat – kolik síly použít, aby to již nebylo příliš mnoho, jak velký prostor Íránu nechat, aby se necítil úplně v koutě, a jakých jeho ústupků lze dosáhnout. V oblasti Perského zálivu dominující Írán není v západním zájmu, stejně jako Írán rozložený, chaotický, z ropného trhu odstraněný, a navíc jaderný.
V několik tisíc let staré blízkovýchodní hře platí stále stejná pravidla. Perská říše nemá dominovat, ale má být dost velká na to, aby i naši saúdští spojenci měli nějakou pořádnou lokální starost. Minimálně jim nezbude čas na vývoz wahábbistů. Je to hra riskantní, ale je lépe, když se odehraje teď než jako téma americké prezidentské kampaně. A správně odehraný íránský gambit nám koupí čas odkladu k tomu, aby se Evropa s novou Evropskou komisí mohla třeba ještě jednou vrátit do pozice, kdy se problémy světových vůdců neřeší jen ve Washingtonu. Anebo jsme s druhořadou rolí spokojeni a vůdcovské problémy už nikdy nechceme mít?
Ambice Íránu po konci konkurenčního Saddáma Husajna vyrostly až do islámských nebes.