Moc bych chtěl chodit na dobrý fotbal
Přestanu někdy prohrávat ve volbách? Skončí někdy stavba obřích skladů na loukách ve Středohoří? Přál bych si dost změn. Ale dost zůstane asi jen v rovině mých přání. Mám tu však pravidelný prostor, tak sem jedno z těch přání dám. Víte, co bych chtěl právě teď, když dočítám páteční sportovní rubriku tohoto listu? Já bych chtěl chodit s rodinou a partičkou na dobrý fotbal. Já bych chtěl chodit na zápasy klubu, kde je na jedné straně Excel a tabulky a na straně druhé srdce, vůle a profesionalita. Tři slova, která s sebou tahají naději na (ano, je to klišé) ovoce. Fakt.
Chtěl bych chodit na zápasy klubu, kde hrají dvě tři vychované (nebo klidně koupené) skutečné hvězdy, které jsou dobře placené, rozdílové a „na něž se prostě chodí“. Chtěl bych jejich góly a kličky rozebírat v hospodě a se synem si modelovat třeba jejich zpracování míče. Chtěl bych sledovat klub, kde nebude hned prodán každý, kdo se na hřišti ukáže pár poločasů s trochu nadprůměrným výkonem, protože majitel neví, jestli chce být majitel.
Chtěl bych sledovat klub, jehož vedení nezveřejní vágní, ale jasnou sezonní i dlouhodobou koncepci, v níž bude cíl, který bude důstojný a který bude znamenat úspěch. V našich podmínkách se úspěch jmenuje boj o evropské poháry a pak účast v nich. A ten cíl nemusí být v koncepci hned, ale když k němu bude dění směřovat, jistě přijde v rozumném čase. To k té naději.
Já bych chtěl, aby ten klub talenty vychovával, nakupoval a nechal je hrát, a když je logicky zpeněží, aby na jejich místa zase smysluplně přivedl náhrady, protože přece má ten známý cíl.
Já nechci po jedné mizerii číst emotivní výtky od trenéra ke kabině ani slova nejvyššího šéfa, jenž je prý schopen nejpozději ihned ukončit smlouvu každému, kdo byl
při nepovedeném utkání. Chtěl bych slyšet pohled na průšvih s tím, že jdeme dál, protože cíl je jasný a jsme profesionálové. Já nechci, aby si respektovaný kapitán toho týmu nedůstojně sypal popel na hlavu před fandy a byla mu trapně v jakémsi kolektivním trestu zkrácena dovolená, kterou nutně potřebuje na regeneraci. Tohle se u profíků nedělá. To k ovoci.
Já bych chtěl chodit na stadion, kde nečekáte při návštěvě vyšší než 4 000 lidí na párek a pivo 45 minut a unikne vám poločas. Já bych chtěl chodit na stadion, kde se na hlavní tribuně nekouří a v tribuně je třeba společenské centrum města, kde se (například v muzeu místního fotbalu) potkávají legendy, děti a sponzoři, pro něž je čest u klubu být. A těm všem vedení opakuje cíl, a když není splněn, samo odchází. Já bych chtěl mít takový klub jako pevnější bod v programu a ne jako m-o-ž-n-o-s-t, kdyby bylo náhodou teplo a jela k nám Slavia, Plzeň nebo někdo jiný zajímavý.
Já bych chtěl, aby hráči úspěšného týmu přicházeli za dětmi do okresních Sokolů, Slavojů a „eskáček“nejen v době, kdy jsou za jeden neúspěch bláznivě potrestáni a práci s dětmi mají nařízenou. Já bych chtěl, aby o náboru do klubu hvězdy mluvily v každé druhé třídě ZŠ ve městě, aby mládežnická část téhle firmy byla vzorem a centrem regionálního sportování. Centrem, kde se dětem věnují za motivující peníze špičkově vzdělaní trenéři, kteří jsou ke všem klukům a holkám korektní a citliví. Já bych chtěl, aby můj syn z vesnického klubu toužil přestoupit „do města“, protože se tam dozví něco nového a naučí cosi výtečného.
Víte, píšu to jako obyvatel Teplic. A jako obyvatel Teplic znám pár takhle fungujících klubů. Jeden blízký je v Praze, nejlépe pro mě dostupný v Lipsku. Třeba ale někdy budu moci napsat, že i u nás v Teplicích to stojí za to.