Po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu, ve kterém se národní státy rozplynou. Ve všech kritických situacích však stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.
Něco odsouhlasíme a zveřejníme to. Chvíli čekáme, co se stane. Když nenastane příliš velký řev a povstání, protože většina vůbec nepochopí, co jsme vlastně odsouhlasili, tak pokračujeme dál. Krok za krokem, až už neexistuje možnost návratu.“
Tento výrok jsem pojmenoval Junckerovo pravidlo. Se záviděníhodnou přesností a lehkomyslnou otevřeností popsal již koncem 90. let minulého století neodvolatelný eurokrat návod na to, jak dosáhnout evropského sjednocení. On a jemu podobní se podle tohoto pravidla celá desetiletí snažili o tentýž cíl: vznik velkostátu, ve kterém se národy rozplynou. A výsledek uplatňování Junckerova pravidla?
Kdyby byla EU stát žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostatečné demokratičnosti nemohla být přijata. Právě volený Evropský parlament je jediný ve svobodném světě, který nemá právo sám předkládat zákony. Kontroluje ho Evropská komise, ačkoliv by to mělo být právě naopak.
Jak to začalo?
Komise, které Jean-Claude Juncker předsedá, funguje od roku 2009 jako zákonodárce. Evropský parlament určí jen principy a přenechá komisi zformulování konkrétních nařízení. Komise se tak stává skutečným zákonodárcem a vytváří jednu dohlížecí instituci za druhou. Ty mají dalekosáhlá práva a mohou samy vydávat nařízení. Jsou zároveň zákonodárcem i tím, kdo rozhoduje, jestli došlo k porušení zákona.
Kdo má mít v tomto nadnárodním spolku hlavní slovo, bylo jasné od samého počátku. Francouzský prezident Charles de Gaulle to popsal takto: „Evropa, to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“Elysejská smlouva z roku 1963 také podtrhuje skutečnost, že zájmy Německa a Francie budou mít vždy přednost před zájmy ostatních národů.
A po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu; a to spíše a la française, to je spíš centralistického než federálního, jak si to představoval Konrad Adenauer. Dosavadní vývoj směřoval k tomu, aby se národní státy politicky a hospodářsky rozplynuly ve Spojených státech evropských. Ten pojem v Bruselu nepoužívají, ale to nic nemění na skutečnosti, že vývoj měl jít přesně tím směrem.
Hlavní potíž Bruselu
Skočíme-li rovnýma nohama do současnosti, pak nejprve zaznamenejme, že vystoupením Velké Británie mizí byť i jen hypotetická možnost vyvažování německo-francouzské nadvlády. De Gaulle by s tím byl spokojen. Ale nejenom to. Vystoupením Velké Británie ztrácí evropská integrace dynamiku a dosud převládající představu, že EU má dějiny na své straně. Kyvadlo dějin se obrací opačným směrem a i pro EU platí politickoekonomická poučka: Růst, nebo zanikat. Brusel se sice snaží opravňovat a posilovat svou pozici tím, že po Evropě „sbírá“zbývající státy, které byly dosud mimo Unii, a to přesto, že jejich zralost pro vstup není nepochybná. To však nepomůže při řešení hlavního problému, který vládce Evropy zaměstnává.
Hlavní potíž, kterou mají v Bruselu, je tato: ani desetiletí integrační politiky, ani stohy závazných direktiv, ani centralizace moci v rukou nadnárodní byrokracie, ani prointegrační rozhodnutí soudů, ani jednotná měna a ani evropská hymna nepotlačily národní stát.
Když jsem před více než třiceti lety poprvé poukazoval na vitalitu a funkčnost národního státu, bylo to pokládáno za zpozdilost. Dnes se ukazuje, že jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů vyžaduje EU jako celek. Desetiletí usilovného potlačování národních zájmů dokázalo to, že na evropském kontinentu nemůže nadnárodní stát demokraticky vzniknout a fungovat. Chybí k tomu společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek, nesdělitelné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i zlém. A spoustu dalších věcí, které mají jenom národní státy.
A tak s rostoucím počtem členů evropského megastátu klesá jeho akceschopnost. Kvůli neodstranitelným národním rozdílnostem musí vlády v Bruselu zdlouhavě vyjednávat, místo aby rychle jednaly. A když ti mocnější poručí, protože se dohodnout nelze, tak to dopadne jako „uprchlické“kvóty nebo euro.
Minulé úterý zdůvodnil skutečný vládce Itálie Matteo Salvini zvýšení zadlužení země takto: „Porušíme evropská pravidla, protože zbídačují italské rodiny.“A rakouský ministr financí Hartwig Löger na to okamžitě reagoval slovy: „My nejsme ochotni platit italské dluhy.“A minulou středu schválilo Řecko, které je se 180 procenty HDP nejvíce zadluženou zemí EU, snížení daní a zvýšení podpor pro důchodce. Aténskou vládu nezajímá, kdo to zaplatí, ona prostě podporuje vlastní občany. Ve všech kritických situacích stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.
Kdy přišel zlom
Přes snahy ke všemu odhodlané vládnoucí vrstvy a dlouhodobě nerušenou integrační politiku byl projekt megastátu od počátku utopie. A tím, že ho lidé Junckerova kalibru po desetiletí prosazovali všemi prostředky, se z ní stala utopie destruktivní. Tato utopie nebyla nikdy uskutečnitelná a teď jde o to, za jakých okolností a za jakou cenu budou vládnoucí vrstvy nuceny uznat, že hlavní rozkladná síla EU je dnes její cíl – totiž budování evropského impéria.
Evropský velkostát prý zabraňuje válkám. Možná, ale v posledních letech tento mírový projekt evropské integrace své členy spíše rozeštvává. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejích obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur.
Brusel se chová jako centrum velmoci, kterou však nikdy nebyl. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů („arabské jaro“), tak i do intelektuálních pastí (klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účinně.
Dosud reaguje vládnoucí triáda Berlín, Paříž a Brusel na příznaky rozkladu jen utužováním disciplíny spolku a potlačováním národních zájmů méně významných států. Ale tato politika posiluje protestní strany. Ti, kterým se politicky korektně říká populisté, budou v nadcházejících volbách úspěšní zejména kvůli dlouholeté nepoučitelnosti etablovaných stran.
Koho volit?
Pamětníkům, jako jsem já, politika dnešní EU tak trochu připomíná předrevoluční minulost. Kolik chybí k tomu, aby se EU začala podobat Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)? Ano, EU je spolek demokratických států, ale jako celek se pomalu, ale jistě sune do slepé uličky vlády nezvolených byrokratů a multinacionálních firem, kteří zastávají neoliberální hospodářskou doktrínu a používají technologicky dokonalejší manipulační metody. Nemyslím si, že je to náhoda, když se právě národy s historicky čerstvou zkušeností totality nejvíce vzpírají bruselskému centralismu.
Česká republika vstoupila do EU ve vlastním národním zájmu, a to přestože si v roce 2004 většina obyvatel a vládnoucích elit myslela, že národ ztrácí tímto vstupem svůj význam. Dnes patří Češi k těm Evropanům, kteří vidí výhody a nevýhody EU velmi realisticky. A přesto není v českém národním zájmu, abychom z EU vystoupili.
Jsme příliš slabý hráč, a tudíž jsme příliš těsně spjati s osudem našich sousedů. Ať se již EU bude vyvíjet jakkoliv, naše vláda a poslanci by měli podporovat všechno, co omezí moc bruselské centrály a naší zemi otevře co nejvíce možností sebeurčení. Naším obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a – případ od případu – společně provádějí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu.
V poměrně pravděpodobném případě neřízeného rozkladu EU bychom měli být připraveni na to, jak přispět k zachování alespoň těch organizačních struktur, které prospívají ekonomické prosperitě členských zemí, a zároveň odhodláni pomoci těm, kteří chtějí odstranit trosky panevropského velikášství.