Nejradši mám střeva. Pitvá se animovaný pohled burkou
Za Repete má Zlatého medvěda z Berlinale, za Řeči, řeči, řeči... oscarovou nominaci, s Tramvají vyhrála v Annecy. Po ceněných krátkých dílech točí Michaela Pavlátová první celovečerní animovaný film: o Češce vdané do Kábulu.
Na počátku projektu s pracovním názvem Moje slunce Maad stál paradoxně pocit selhání. „Měla jsem dělat jiný, hraný film, ale těsně před natáčením jsem zjistila, že se mi jeho scénář nepovedl. Naštvalo mě to, myslela jsem si, že se mi to nemůže stát, ale musela jsem si to přiznat. Pak jsem si řekla – Nevadí, najdu si nějakou předlohu. Navíc
u hraného filmu jsem si pokaždé připadala jako na návštěvě,“tvrdí Pavlátová, ačkoli i její hrané tituly Nevěrné hry či Děti noci sbíraly festivalové ceny. A když objevila knihu Petry Procházkové Frišta, nabídla producentům její animovaný přepis – s tím, že vyjde levněji. „Nevím, jak mi to mohli věřit, když i ten nejlevnější animovaný film je vždy dražší než hraný,“směje se.
Start o Vánocích
Tak se začal rodit příběh lásky, jež narazí na odlišnou realitu. Místo Rusky, která vystupuje v knize, se ve filmu do afghánského studenta zamiluje pražská blondýnka. Ve srovnání se spolužáky jí připadá jako jediný opravdový chlap, oceňuje i jeho velké rodinné zázemí, takže ho po svatbě následuje do Kábulu – a zpod burky, kterou tu musí nosit, objevuje jiný svět.
Když se jí nedaří otěhotnět, rodina začne mluvit o případné druhé manželce, nelibě nese i ženinu práci pro Američany. Pak adoptují těžce nemocného sirotka, který naplní hrdinčiny dny v cizí zemi a s nímž může snít i o létajícím koberci.
„Věřím, že náš animovaný film dokáže totéž co hraný. A proč vyprávím realistický příběh animací? Mám to ráda. Jednak animace umožňuje děj komentovat, jednak zpřesňovat právě díky tomu, co všechno z něj musí vyloučit,“vysvětluje režisérka. Především však miluje proces tvorby a z něho nejvíce „střeva“, jak říká tomu, „co bylo během cesty někde uprostřed a co konečný výsledek možná opomine, upraví, uhladí, překryje“.
Když Pavlátová svůj projekt takříkajíc pitvá až k prapůvodním „střevům“, musí se vrátit v čase. „Dlouho jsem Moje slunce Maad odkládala, začala jsem učit na FAMU a škola mě zcela pohltila. Až v roce 2015 byly dlouhé vánoční prázdniny, tak jsem si udělala první kresby a testy,“vzpomíná. Postupně musela sestavit tým, s nímž nápady rozvíjela a učila jej svému stylu.
Jednočlenný tým
Nešlo jen o proměnu knižní boubelky a její podobu: zkoušelo se, jak se bude pohybovat, otáčet, komunikovat s ostatními postavami, jak má vypadat pozadí, které jinak Pavlátová příliš nepoužívá. Rozdíl mezi původním náčrtem a následujícími verzemi přesně dokumentuje videoukázka: v obchodní verzi určené partnerům filmu je propracovanější, ale v rané variantě syrovější a průraznější. „Tady vidíte, proč já mám nejradši střeva,“podotýká režisérka, která celovečerní díla dosud odmítala. „Věřila jsem v krátký film, dával mi autorskou svobodu a naprostou nezávislost, neboť celý tým tvoří jediný člověk. To v dlouhometrážní tvorbě nejde, tam je výsledek nutně dílem kompromisu.“
Ale bez ohledu na formát si i Moje slunce Maad drží typická témata Pavlátové, která shrnuje slovy „vztah muže a ženy, provokace, stylizace“. Česko-slovensko-francouzská koprodukce za 3,4 milionu eur by mohla jít do kin v roce 2021.