Nepokácíme ho. Vždyť ho vysadil ještě dědeček
Ovocné stromky jsou dnes zboží. Nějaký koupíte, pak vám nabídnou lepší a vy ten starý vykácíte. Přesto lidé udržují i rodinné stromy, říká ekolog Ivan Bartoš.
Stojíme v zámecké zahradě ve Studénce na Novojičínsku u letité hrušky. „Je to jeden z nejstarších ovocných stromů, který není popsán v žádné ovocnářské příručce. Jedná se o původní lašskou odrůdu, které se říkalo dula,“vypráví pod stromem Ivan Bartoš z Českého svazu ochránců přírody ve Studénce. Pátrání po starých druzích ovocných dřevin se věnuje už dlouhá léta a se svými kolegy má na kontě řadu znovuobjevených dosud nepopsaných odrůd. Podle jeho slov návrat starých odrůd může pomoci jak zpestřit druhovou rozmanitost, tak pomoci přírodě v řadě dalších aspektů. „Máme třeba staré odrůdy švestky odolné vůči chorobám, hrušky, které jsou schopné svým bohatým kořenovým systémem zamezovat erozi, a další,“popisuje Bartoš.
Co je na hrušce odrůdy dula, pod kterou stojíme, ještě zajímavé?
Bývá zpravidla obrovská s mohutným kmenem, má kulaté až cibulovité plody a už na stromě v nich začne proces, kterému se říká hniličení. Uvnitř plodu to začíná postupně kvasit, nejprve k cideru, pak až k hruškovici, teprve pak to spadne. A protože každá odrůda měla kdysi své určení, například malé hrušky se sušily a drtily jako sladidlo, takzvaná prachanda, tak duly šly zejména do kvasu nebo na rozvářku do povidel. Mimochodem povidla z duly jsou nesmírně chutná.
Staré odrůdy ovocných stromů jsou v posledních letech aktuálním tématem, vy se jim tady v Poodří věnujete už od konce sedmdesátých let…
Tady se to dělá opravdu dlouhodobě, i když ne úplně koncepčně. Když byli dobrovolníci, tak se do toho vždy na nějaký čas šlo. Před deseti lety se tím začal zabývat Český svaz ochránců přírody i na republikové úrovni a dával malé granty na to mapování, což běží dodnes. Dnes už existuje i společná databáze starých odrůd, kam lze ukládat všechny nálezy a lze s nimi pracovat i dále. Také proto, aby odrůdy byly na nějaké úrovni uznané a bylo možno je legálně množit, protože i to odpovídá určitým předpisům. Takže to teď funguje, ale zase chybějí lidi. Přitom je kritická doba, kdy zejména tady v Moravskoslezském kraji jsou hrušky napadány rzí hrušňovou, málo plodí, lidé je proto kácejí a vyhazují ze zahrad. A my tak přicházíme o možnost je ještě zmapovat.
Vy se věnujete regionu Poodří. Byl z hlediska ovocnářství něčím výjimečný?
Ovocnářství tady má obrovskou tradici, bylo důležitou součástí zdejší ekonomiky. Jak píše jeden historik: „Obce tady tonuly v zeleni sadů.“Víme o silné tradici v 18. a 19. století, dále už se nám to nepodařilo dohledat. Hodně k tomu přispívala i místní šlechta. Například Blücherové měli tady ve Studénce obrovský statek, a ten byl pro ně podstatný, ne ten lovecký zámeček, co tu po nich zůstal. Takže šlechta se snažila hospodářství pozvednout. Měli výborné zahradníky, prakticky u každého zámku stála štěpnice. Jeden z nejlepších zahradníků sloužil na fulneckém panství a později se osamostatnil. Měl kontakty v Belgii, ve Francii, natahal sem spoustu evropských odrůd. Ovocnářům tím způsobil velký problém, protože některé z těch odrůd se tady prostřednictvím roubů udržely až dodnes. Na Fulnecku a Odersku tak najdete odrůdy, které už dnes nejde vůbec určit. On je přivezl odněkud z Belgie, kde už ta odrůda dávno zanikla, a najednou najdete strom nebo dva tady u nás.
Byla tu i další centra?
Další centrum bylo v Suchdole nad Odrou, kde jeden ze sedláků, když zjistil, že nastává boom ovocnářství, tak si udělal školku. V Suchdole pak postupem času ovocnařila půlka vesnice. Po druhé světové válce většina sadů i školek s vyhnáním původního německého obyvatelstva zanikla a zpustla. Dodnes tam najdeme veliké lesíky plné zplanělých podnoží. Takže tato dvě velká zahradnictví to zde držela na vysoké úrovni. Stromky odsud se vozily až na Šumavu, protože to byly odolné odrůdy i do drsnějších podmínek.
Z toho, co jste nastínil, tak odrůdy ovoce byly kdysi více specializované podle použití. Je to tak?
Určitě, dříve sedláci pěstovali každou odrůdu jablek, hrušek či švestek na nějaké speciální využití. Ty univerzální odrůdy, jaké dnes vidíte v obchodech, tehdy nebyly. Dříve byly třeba hrušky na sušení, na povidla, na kvas. Pamatuji si třeba z dětství od babičky z Hané krásnou jabloň, které říkala burčák. Měla plody, které, když jste v dlani zmáčkli, tak z nich tekla šťáva. Z nich se tehdy dělal opravdu velmi dobrý burčák, který sloužil jako energetický nápoj. V době, kdy běžely žně a na polích se tvrdě pracovalo, dostávali s sebou pracovníci do bandasek horký burčák, který pak dodával nejen energii, ale i dobrou náladu. A prakticky na jiný účel se to tehdy nepěstovalo. Vlajkovou lodí zdejšího ovocnářství byla třeba jablka jaderničky, chuťově výborná, která se dala uložit až do ledna, navíc se s nimi pojí i jeden specifický místní recept, celé plody jaderniček se dávaly do kysaného zelí, nasákly jeho chuť, ale přitom si uchovaly stále část svého původního charakteru.
Kdy se ta tradice ztratila?
Většinu starých odrůd najdeme ve vesnicích po Němcích, kteří obývali velkou část Poodří. V jejich lánových vsích bylo volnější prostorové uspořádání a zahrady a sady se táhly daleko dozadu. Němci byli dobří hospodáři, ale první generace novousedlíků, která sem přišla po jejich odsunu, se o to už tolik nestarala. A obrovskou ránu tomu pak dalo zahrádkaření, kdy lidé byli komerčně pod tlakem, ať si kupují malé stromky a pořád nové a nové odrůdy. Dnes je to stejné. Stromky jsou zboží. Očekává se, že si koupíte nějaký stromek, který nějakou chvíli roste a plodí, pak vám nabídnou lepší, a vy ten starý vykácíte a pořád dokola. Lidé tak ztratili k ovocným stromům vztah. Pořád jsou i lidé, kteří mají k ovocným zahradám pěkný vztah a udržují na nich i staré rodinné stromy, například ve stylu: to nepokácíme, to vysadil dědeček.
Jak vlastně hledání starých odrůd vypadá?
Chodíme po vesnici a díváme se, co kde roste, nejlépe dokud není listí. Pak když se začneme bavit s někým z místních, tak už nás posílají dále. Například, že tam u těch sousedů mají obrovskou hrušku a tam zase mají takový strom. A takhle to jde postupně dále. Dobré je podívat se, i kde byla dříve fara. Faráři bývali fajnšmekři, často se po nich dají najít zajímavé odrůdy. A taky se díváme po bývalých selských statcích. Zajímavé jsou i solitéry v krajině, kde kdysi bývaly pastviny. Rostly tam pláňky, kde pasáček, když neměl co dělat, tak si tam narouboval některou ze sadových odrůd. A tak tam dnes najdeme stromy, kde jsou jak naroubované výhonky, tak i ty pláňky. Zachovat se dnes snažíme i ty plané odrůdy. Mají obrovský význam, protože na ně nejde jmelí, které se tady šíří stále více.
A jak na vaše bádání reagují majitelé oněch starých stromů?
Je zajímavé, že nejvíce starých odrůd se zachovalo tam, kde rodiny holdovaly domácí pálence, protože ty stromy byly zdrojem, ze kterého si mohly alkohol vyrábět, často i načerno. Proto na ně nenechaly sáhnout. Většinou, když jsme k nim přišli a oni pochopili, že jim od nás nehrozí žádné postihy, tak se rozpovídali a pochvalovali si, jak ty stromy krásně plodí a kolik z toho mají litrů pálenky. Kvůli alkoholu pro ty stromy udělali cokoliv. Třeba v Suchdole nad Odrou mají hrušku, taky starou odrůdu, vyrostly tam z pařezu dvě nové odnože. Jednou přišla vichřice a jednu z těch dvou hrušek vyvrátila. A tatínek, který měl tu hrušku v oblibě, protože ji dával do kvasu, přemýšlel, jak to vyřešit. Nakonec přijel s tatrou, hrušku opět vztyčil, přivázal k druhému kmeni, a dodnes tam obě stojí a dodnes plodí. A stále z nich dělají výbornou pálenku.
Podle čeho vlastně staré odrůdy určujete?
Čerpáme ze starých pomologických knih, tedy knih, které pojednávají o odrůdách ovocných stromů. Bývají tam skvělá vyobrazení. Pomologové to uměli skvěle popsat – tvar, stopku, kdy to kvete. Jsou tam i chyby, některé druhy jsme tak museli přeurčovat i dvakrát. A máme i republiková či evropská setkání pomologů, kam vozíme i své nálezy. Máme tady tři objevy dosud neznámých hrušek. Již zmíněnou dulu, pak jednu krásně sladkou hrušku, a Rozárku, odrůdu po Němcích, kterou jsme si sami pojmenovali, tu když jsme ukázali pomologům, tak netušili, kam to zařadit. Máme i dva kultivary švestky odolné vůči šarce, kulatou sladkou ryngli, co taky nikdo není schopný určit. To vše díky šikovným zahradníkům, kteří tady kdysi žili.
Jaký je zájem o využití těchto starých odrůd?
Mají spoustu výhod, například odolnost vůči chorobám, úžasné jsou i jejich chuťové vlastnosti a využití. Ozývají se nám zahrádkáři i sedláci, někteří mají zájem sázet stovky stromů. Nejvíce si ceníme lidí, kteří je chtějí do volné krajiny, vysadit třeba meze. Jsme rádi i za zájem obcí, které sázejí stromořadí či celé sady. Mojí největší zálibou jsou ty nejstarší a největší prahrušky, v nich vidím velkou budoucnost. Hrušky jsou totiž odolné vůči jmelí, které se nesmírně rychle šíří. U nás v kraji je už situace kritická, přitom rostlinolékařská správa tady selhává, stejně tak další instituce. Situace je stejná jako s kůrovcem, začne se to řešit, až to půjde politicky využít. A tak nakonec zůstanou jen zmíněné hrušky, duby, kaštany a dalších pár stromů, co jsou schopné jmelí odolat.