Buongiorno, Itálie!
Příběh česko-italského hokejového rodu Pavlů – tituly v Brně i zápasy s Jágrem
Ve čtvrtek ráno vyrazil vlakem z Třebíče do Bratislavy, aby si užil výjimečný páteční večer. Těšil se. Jenže hned po příjezdu na Slovensko se Jaroslav Pavlů od syna Martina dozvěděl špatnou zprávu, že vnuka Jana na ledě neuvidí. Dostal do tváře pukem, museli mu rovnat zuby i šít obličej, takže teď jí jen tekutou stravu a hokejový šampionát pro něj předčasně skončil.
Přesto 82letý Pavlů včera zasedl na tribunu bratislavské arény a fandil v duelu s Českem „své“Itálii. „Syn je Ital, vnuk je Ital. Česku držím palce, abychom to letos vyhráli nebo aspoň udělali medaili, když jsme ji tolik roků neměli. Ale tento večer mám zase italské srdce.“
Už když ráno zvedl telefon, zvesela zahlásil: „Buongiorno, Pavlů.“A symbolicky tak otevřel vyprávění o málo známém, přesto unikátním česko-italském hokejovém klanu.
Pavlů nejstarší má z 50. let tři tituly s brněnskou Kometou, tehdejší Rudou hvězdou. Pavlu prostřední (coby Ital už psaný bez diakritiky) zase hrál na třech olympiádách a dodnes je rekordmanem v počtu startů za italskou reprezentaci (227). A ten nejmladší je teď poprvé na mistrovství světa, a byť tu je Itálie v roli otloukánka, říká: „Užíváme si to. Je to pro nás skvělá možnost vidět, jak se hraje na nejvyšší úrovni. Je to pro nás těžké, ale bojujeme. Výsledky nejsou dobré, ale doufáme, že se budeme zlepšovat.“
Mluvil anglicky, česky umí jen počítat do deseti a několik dalších slov. Roky hraje v Německu a kromě italského má i tamní pas. A tak rodinnou hokejovou kroniku představuje ten, který ji začal.
Dva roky vězení za emigraci
Bylo mu 32 let, když ho bývalý reprezentační kouč Bohumil Rejda a Jiří Dolana, jedna z pardubických ikon, zlákali do Bolzana. Souhlasil i Pragosport, hybatel veškerých zahraničních angažmá, a tak Pavlů jednoho dne roku 1969 naložil 70 hokejek do „embéčka“a dobrodružnou cestou přes rakouské průsmyky se vydal do Itálie.
Dodnes si vzpomíná, jak vykulený přijížděl na jednu z obřích křižovatek v Bolzanu, kterou ještě místo semaforů řídil policista. Když spatřil auto s československou značkou, zastavil provoz, mávnul na „tajemného“řidiče a sám ho na skútru doprovodil až před zimní stadion. „Byl to hokejový tifoso, a protože psali, že přijede Pavlů, tak věděl.“
Byl to zároveň první důkaz, že mu místní svou náturou přirostou k srdci. Původně měl Pavlů smlouvu na tři roky a po každé sezoně se musel vrátit domů. Ale po té poslední, když s ním v Itálii byla manželka i syn Martin, se rozhodl, že zůstane. Emigroval, v Československu mu soud v jeho nepřítomnosti napařil dva roky vězení, a tak ani nemohl přijet na pohřeb mámy.
Martin Pavlu (vpravo) v utkání Itálie s Francií na olympijském turnaji v Naganu v roce 1998.
„Jakmile v 68. roce přijeli Rusové, byl jsem přesvědčený, že už od nás neodjedou, že zůstaneme v okupaci navěky,“vypráví. Za další tři roky už dostal občanství i pracovní povolení, a tak kromě hokeje dělal až do penze coby vyučený elektrikář ve zdejší Coca-Cole. A hlavně hrál.
Hrál dlouho, až do 46 let, takže se v jednom týmu potkal i se synem Martinem, což považuje za jeden z nejkrásnějších okamžiků kariéry. Na italské poměry byl Martin velkým talentem, který pro změnu hrál profesionálně až do 42. Okusil tak olympiádu v Sarajevu i tu v Naganu, v Bolzanu získal 12 titulů a v roce 1994 při stávce v NHL si chlapík s přezdívkou Il Cigno (Labuť) zahrál pár zápasů v jedné lajně s Jaromírem Jágrem, který tu dostal krátkodobý kontrakt.
„Hrál u nás asi 14 dní, byl v neuvěřitelném laufu a jenom na trénink tehdy chodilo dva a půl tisíce lidí,“vzpomíná Jaroslav Pavlů. O 12 let později se Martin Pavlu Jágrovi připomněl. Byla olympiáda v Turíně, on sem přijel s 12letým synem Janem, který moc toužil po společné fotce s Jágrem. A podařilo se.
„Pořád ho sleduji a myslím, že ho sleduje každý hokejista. Před pár týdny jsem viděl, jak dal čtyři góly v jednom zápase. Je to neuvěřitelné. Můj táta mi říkal o jeho vášni k hokeji, je to jeho celý život a žije jím každý den,“říká Jan Pavlu.
Vrátil se do rodné Třebíče
Že nemluví česky, má vysvětlení. Když se narodil, bylo už po pádu režimu. Děda Jaroslav dostal od prezidenta Havla osvobozující dekret, a když mu zemřela manželka, začal se do země vracet čím dál častěji. Nejdřív jako turista, později se v Třebíči staral o strýce s tetou, znovu našel kamarády z mládí.
„Taky jsem si tady namluvil jednu paní. Žijeme spolu a užíváme si stáří. Každý týden jezdíme na chatu a v mém požehnaném věku mi nic nechybí. I politika se zlepšila. Rusové nám přikazovali od roku 1945 a funkcionáři dělali, co jim nařídili. Komunistická strana nás přišla hodně draho, tak doufejme, že už sem nikdy nepřijdou.“Zůstal tu tedy natrvalo, a tak vnuk přijíždí zhruba jednou za rok na návštěvu.
Zatímco Janovi včerejší duel proti Česku, na který se hokejová dynastie tak těšila, unikl, otec Martin ho zažil několikrát. V 90. letech – i při menším počtu týmů – patřila Itálie ke stabilním účastníkům elitní skupiny mistrovství světa, zatímco teď je to nahoru dolů. Postup, sestup. A tak klíčový zápas o záchranu sehraje „squadra azzura“v pondělí proti Rakousku.
Vítěz se zachrání.
„S hokejem to Italové dělají špatně. Oddíly jsou jen na severu, ale i když mají hodně zimních stadionů, politika je zvláštní. Pořád preferují Kanaďany. Přitom už před 50 lety, když jsem přišel, jsem jim říkal: Já jsem spokojený, vydělám si tady peníze, ale s hokejem to nemá nic společného. Musíte pracovat s mládeží, aby měla šanci se někam dostat,“popisuje Jaroslav Pavlů. A za příklad dává Švýcarsko, které se dostává na úroveň českého hokeje. „Snad jsem vás moc nezdržel,“omluví se Pavlů na konci poutavého vyprávění.
Kdepak. Arrivederci!