„Vraťte nám pradědy, nejsou to exponáty“
Muzea uvolňují depozitáře: Kam s nimi: nechat je, kde jsou, nebo je vrátit na místo, odkud původně pocházejí?
Otázka se týká předmětů a kosterních pozůstatků dovezených do (nejen) evropských muzeí z celého světa. Potomci domorodců z oblastí, odkud byly přivezeny, chtějí kosti svých předků zpět.
Mnohé z nich vzali cestovatelé a antropologové v 19. století jako zajímavost i jako předmět vědeckého výzkumu. Jako například lebky, části čelistí a další kosterní fragmenty obyvatel Torresovy úžiny, která odděluje Austrálii a Novou Guineu. Právě pro ně si přímo do Muzea přírodních věd v Londýně osobně přijel jeden z jejich potomků.
Předání předcházel důkladný rozhovor: „Co chtějí s kostmi dělat a jak je hodlají pohřbít?“zajímalo zástupce muzea. Druhá strana pak svou žádost zdůvodňovala slovy: „Jak by vám bylo, kdybyste věděli, že jeden z vašich předků je na nějakém divném místě a byl mu odepřen důstojný pohřeb? To se pak odráží i na náladě celé skupiny.“
Tenhle příběh se stal před osmi lety. Ale i těch současných je řada.
Před dvěma měsíci například armádní muzeum v Londýně vrátilo do Etiopie dva prameny vlasů zesnulého krále, které odsud před 150 lety odvezl britský voják.
Francie na přelomu roku slíbila „bez zbytečného odkladu“vrátit 26 uměleckých děl do Beninu.
Přes sto let staré ostatky vrací do Austrálie také muzeum v Mnichově, Vrátí se? desítky dalších pak budou posílat muzea v Berlíně a ve Stuttgartu.
Návrat na Rapa Nui
Tisíce artefaktů vrátí také Norsko. Nebude to nic menšího než obsáhlá sbírka cestovatele a etnografa Thora Heyerdahla, kterou postupně vytvořil během svých výprav do Tichomoří.
Na Velikonoční ostrov se vydal v roce 1955, později cestu znovu zopakoval. Cíl? Prozkoumat možnost, že vzdálené polynéské ostrovy osídlili lidé z Jižní Ameriky, a nikoli z Asie, jak se v té době předpokládalo.
Během výprav sesbíral několik tisíc předmětů: malé sošky, které našel v jeskyních, staré nástroje a zbraně, stejně jako kosterní pozůstatky z ostrova Rapa Nui. To vše se mělo podrobit zkoumání a analýze.
Heyerdahl místním úřadům slíbil, že všechno poté zase vrátí na původní místo. Toho se ovšem do své smrti v roce 2002 nedožil.
O sedmnáct let poději Norsko tento slib naplní. Král Harald V. a královna Sonja koncem letošního března na slavnostním obřadu se zástupci obyvatel Velikonočního ostrova odvezené předměty vrátili. Tedy – slíbili vrátit, protože samotný odvoz nebude ani rychlý, ani jednoduchý.
„Naším společným zájmem je, aby tyto artefakty byly navráceny, a především aby našly místo v kvalitně zabezpečeném muzeu,“řekl k tomu ředitel Muzea Kon-Tiki v Oslu Martin Biehl, kde předměty poslední desetiletí byly. Právě to může kompletní předání ještě zdržet.
Heyerdahlův stejnojmenný syn, Thor Heyerdahl mladší, který se jako 17letý jedné z otcových expedic účastnil, tuto iniciativu vidí kladně. „Je to naplnění slibu, který můj otec dal úřadům na Rapa Nui,“řekl k tomu. „Studie DNA z kostí ukázaly prehistorický kontakt mezi populacemi Jižní Ameriky a Rapa Nui, což byl jeho hlavní záměr,“dodal.
Kosti ano, sochy ne
Obyvatelé Velikonočních ostrovů žádají totéž také po britských institucích. Přístup jednotlivých států se ovšem v této věci liší. A vrácení nejrůznějších předmětů nežádají jen domorodci z různých částí světa, ale třeba také Řekové.
Řecký prezident Prokopis Pavlopoulos se nedávno postaral o rozruch tím, že Britské muzeum nazval „temným vězením, které drží části Parthenonu jako trofeje“. Řecko se o kamenné skulptury odvezené z chrámu na Akropoli snaží už od začátku 19. století, své úsilí pak zesílilo před deseti lety, kdy na úpatí Akropole otevřelo nové muzeum.
Britské instituce argumentují tím, že objekty takto zpřístupňují širokému mezinárodnímu publiku a starají se o to, aby nezchátraly. Britský ministr kultury Jeremy Wright to pak ještě pojistil prohlášením, že žádná změna stávajících zákonů ohledně toho, jak vracet předměty do zemí jejich původu, se konat nebude.
Ochota vracet spíše kosterní pozůstatky než předměty má ještě jeden jednoduchý důvod. Zatímco předměty bývají vystaveny a jsou často magnetem pro návštěvníky, kosti bývají spíše uloženy v depozitářích a jejich reálné využití pro vědu je v mnoha případech také omezené.