Cesta metropolí roku 1606
Veduta dobře placeného rytce rudolfinské éry Sadelera ožila v multimediální instalaci
STARÉ MĚSTO Neopakovatelné zážitky nabízí cesta Prahou roku 1606. Umožňuje projít od Vyšehradu na jihu po strahovskou baziliku na severu městem, které ještě nepoznalo barokní přestavbu. Jeho tvář tehdy neproměnilo ani boření v éře osvíceného císaře Josefa II. na sklonku 18. století, ani asanace o sto let později. Cestu do roku 1606 umožňuje jedinečná Sadelerova veduta (přesný záznam krajiny), jejíž multimediální podobu lze zhlédnout v expozici Muzea hlavního města Prahy (MMP) v domě U Zlatého prstenu na Starém Městě.
„Tam, kde se nalézá dvůr, hřeje slunce,“platilo v pražském souměstí v epoše vlády císaře a krále Rudolfa II. na přelomu 16. a 17. století. „Počet pražských domů poklesl ze čtyř tisíc z počátku 15. století na 3 300 na počátku 17. století. Přibylo však domů velikých. Po požáru z roku 1541 se rozšířila Malá Strana, kde roku 1590 vznikla nová ulice vlašských přistěhovalců,“uvedl historik Josef Janáček.
Rudolfinský dvůr náležel k nejvýznačnějším v Evropě, lákal prvotřídní umělce a vědce, stejně jako diplomaty, aristokraty, mágy, šarlatány a špiony. K elitě mezi Rudolfovými umělci náležel i antverpský rodák Aegidius Sadeler. „Ten roku 1606 zprostředkoval Praze a světu podobu hlavního města Českého království,“řekla Pavla Státníková, hlavní kurátorka sbírek MMP. Nejedná se o jedinou pražskou vedutu, ale o výjimečnou.
Tahy štětce a rydel zachovaly například pohled na Vyšehrad se zbytky zástavby z časů Karla IV. Na prospektu dominuje gotická brána Špička, z níž se dochoval pouze fragment u nynější Táborské brány. Botič si pod pevností na vedutě razí cestu starým korytem v místech dnešní železnice. Kousek od něj stál gotický, později zbořený kostel Panny Marie. Velkorysému prostoru Nového Města dominují dodnes známé komunikace – Ječná a Žitná ulice, Dobytčí trh (Karlovo náměstí), Koňský trh (Václavské náměstí) a Senovážné náměstí. Proměnila se však jejich zástavba, z Dobytčího trhu zmizela unikátní kaple Božího těla, špalíček domů i „Undrlák“, místo, kde trhovci nabízeli slanečky a mořské ryby.
Sadeler představuje i spleť staroměstských uliček, jejichž nedílnou součást tvořily kostelíky s románským původem. Například sv. Jana Křtitele na Zábradlí, Panny Marie na Louži, sv. Linharta či sv. Valentina. Na Menší Město (Malou Stranu) chodci na prospektu přecházejí po Kamenném mostě (Karlově), ještě bez aleje soch, toliko s křížem v místech, kde katovi pacholci roku 1393 svrhli do řeky tělo arcibiskupského notáře Jana Nepomuckého.
Neokoukané pohledy nabízí na Sadelerově díle Malá Strana, s dosud gotickým kostelem sv. Mikuláše či rotundou sv. Václava. Městu dominuje Hrad s nedokončenou katedrálou a protilehlá mariánská bazilika v premonstrátském klášteře na Strahově. Putování napříč Německem a Itálií zakončil asi třicetiletý rodák ze španělského Nizozemí (dnes Belgie) Sadeler v Čechách roku 1597, do Prahy jej pozval císař Rudolf II. Dvorští úředníci Sadelerovi přiřkli bydlení „na stupních“, neboli na zámeckých schodech u Hradu.
Císař pečoval o hmotné zabezpečení svých umělců. Dochovaná výplatní listina z roku 1612 pro 19 slovutných tvůrců rudolfinské epochy, kromě Sadelera i pro Hanse von Aachena, Pietera Stevense či Jacoba Hoefnagela, stanovuje roční plat v úhrnu 4 020 zlatých. „To nebylo málo, ale v ohromné sumě nákladů dvora představovala jen zlomek, 1,53 procenta výdajů,“uvedl Josef Janáček. Veduta tvoří nejznámější, nikoli jediné výtvarníkovo dílo. Vynikající rytinu představuje též vyobrazení Vladislavského sálu, v němž umělci prodávají své dílo. Význačný počin tvoří portréty Rudolfa II. či aristokratů a později čelných osobností stavovské rebelie – Kašpara Kaplíře ze Sulevic a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Ve dvorských službách Sadeler zůstal i u následovníků Rudolfa II., Matyáše I. a Ferdinanda II. Pro něj vytvořil Rodokmen domu Habsburského.
Místo posledního odpočinku nalezl na malostranském Jánském vršku, na hřbitově u kostela sv. Jana v Oboře. Původně románské rotundě dělníci roku 1784 odbourali presbytář, chrámovou loď přestavěli na obytný dům. Tehdy zanikl i hřbitov, kde byla pochována řada umělců pracujících na Pražském hradě.
Neocenitelný pramen
Veduta však není toliko „obyčejnou“muzejní položkou. „Pro archeology představuje nenahraditelný pramen. Pro své naprosto věrné ztvárnění tvoří důležitou pomůcku pro interpretaci našich nálezů,“zdůraznil Jaroslav Podliska, vedoucí odboru archeologie pražského pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ).
Dílo pomohlo například při určování polohy a podoby zmíněné kaple Božího těla anebo odkrytí rotundy sv. Václava.