Zemětřesení na nižším stupni Richterovy škály
Nacionalisté a populisté pevný blok neutvoří. Proevropské strany by ale neměly jásat.
Letošní volby do Evropského parlamentu měly dle mnohých přinést zemětřesení. Ztrátu většiny pro dosud pevně vládnoucí koalici evropských lidovců (středopravicových a křesťanskodemokratických stran) a socialistů a nárůst podpory pro strany euroskeptické, protimigrační či pravicově populistické. Předpověď se sice naplnila, avšak na nižším stupni Richterovy škály.
Lidovci a socialisté budou muset k většině přibrat liberály, s nimiž už ale v minulosti spolupracovali, popřípadě Zelené, nicméně matematicky mohou dosáhnout podpory pro zachování současného kurzu. Nárůst podpory pro – zjednodušeně řečeno – euroskeptické populisty ale bije do očí a je ho nutné číst jako varovný signál. Zvlášť když tyto strany musely překonat jistou obtíž či paradox, když apelovaly na své voliče k hlasování, přičemž Brusel líčí jako peklo na zemi.
Otázkou také je, koho nyní do jaké frakce počítat. Orbánův Fidesz byl donedávna součástí proevropských lidovců, nyní má pozastavené členství. Kaczyńského strana Právo a spravedlnost (PiS) působila v uplynulém období v umírněně euroskeptické frakci zformované britskou konzervativní stranou, kam náležela též ODS. Brexit i volební porážka britských konzervativců však PiS (ale i ODS) asi převedou jinam.
Mezi euroskeptiky a populisty již dlouho
před volbami vyvstávaly značné rozpory. PiS projevilo ochotu vytvořit frakci s Ligou současného italského vicepremiéra Salviniho či se španělskou stranou Vox. Nikoliv však s Marine Le Penovou, a to kvůli jejím vazbám na Moskvu. Nicméně v tomto ohledu ani Salvini neznamená pro Poláky nějaké terno, poněvadž je fanouškem ruského prezidenta Putina a kritikem protiruských sankcí. A navíc – Itálie, spolu s Řeckem sužovaná migrační vlnou asi nejvíce, žádá, aby si ostatní země část uprchlíků převzaly. Neboli ty nenáviděné, byť třeba dobrovolné kvóty... Nacionalisté a populisté tudíž reálně žádný pevný blok nevytvoří, i kdyby se nakonec formálně spojili. Přesto by proevropské strany neměly jásat, že si udržely převahu, a už vůbec by neměly tvrdošíjně trvat na zachování dosavadní politiky.
Předchozí eurovolby proběhly v roce 2014, rok před kulminací migrační vlny. Její mentální i politické důsledky trvají. Evropa již dlouho zažívá otřesy dané brexitem, růstem napětí ve světě či projevy klimatické změny (kam svým způsobem patří i migrace). Lidé cítí strach, a tím spíše se upínají k politikům, kteří slibují bezpečí pomocí utěsnění hranic a posílení národní identity. Anebo hlasují pro radikálnější politické proudy z opačné strany spektra, třeba pro Zelené.
Lze též pozorovat snahu mnoha národních vlád zastavit utužování evropské integrace. Určitě fakticky, způsobem výkonu politiky v rámci EU, aby se důležitá rozhodnutí činila téměř výhradně na summitech národních lídrů, nikoliv v Evropské komisi. Salviniho Liga tak může i na unijní úrovni dosáhnout daleko více coby členka italské národní vládní koalice než s využitím kdovíjak poslepované frakce v europarlamentu.