Rocketman, lepší Mercury
Filmařsky je příběh Eltona Johna lepší než loňský hit o Freddiem Mercurym, ale přesto může prohrát. Na rozdíl od Bohemian Rhapsody totiž Rocketman nemá pro svého hrdinu romantizující opar předčasné smrti.
Je marné opakovat, že nejde o závody, srovnávat se bude. Stejný životopisný žánr. Stejný typ hrdiny čili homosexuální rocková hvězda s elektrizující osobností, autorským darem a se sklonem k exhibici. Stejné milníky kariéry. Stejně skvělý herec i muzika. Dokonce stejný tvůrce, ač Dexter Fletcher režíroval Rocketmana od počátku, zatímco Bohemian Rhapsody jen dokončil po vyhazovu svého předchůdce.
Smutný klaun Elton John
Nicméně film o Mercurym je přímočařejší, ohleduplnější, pietnější a líbivější, zatímco osud Eltona Johna se vypráví vynalézavěji, stylizovaněji a v nesentimentálním sebevýprodeji drsněji – což v očích diváků může být paradoxně nevýhoda.
Tvůrci Rocketmana zjevně více přemýšleli o netradiční formě, což naznačí hned úvodní vstup Tarona Egertona coby Eltona Johna ve výstředním kostýmu na skupinovou odvykací terapii. „Jsem závislý na alkoholu, kokainu, sexu a nakupování,“sdělí spolupacientům, načež se svým mladším já odtančí zpět do dětství v rytmu rokenrolu a v retrostylu dobových klipů. Přehlížený kluk s brýlemi a nadváhou se přes účes a la Presley a hraní v hospodách propracuje do nálady Šakalích let a zcela přirozeně do své dospělé podoby, kdy potká klíčovou osobu své dráhy, textaře Bernieho Taupina. Ušmudlané stísněné ráno v bytě rodičů, kde se zrodí Your Song, patří k nejsilnějším, nejprostším a nejčistším zázrakům filmu.
Vůbec se v Rocketmanovi pocity vyjadřují častěji hudbou než slovy. Ostatně třeba start kariéry v americkém klubu po zábavné chvilce paniky na toaletě se jinak ani popsat nedá, s nakažlivým vystoupením si divák pobrukuje, podupává a při hrdinově skoku u piana by chtěl tančit s ním. Jistěže i Rocketman používá obehrané postupy vyprávění, ale samozřejmými přechody z reality do show i naopak rozvolňuje hranici mezi nimi v souladu s vnímáním hrdiny, smutného klauna před zrcadlem v šatně, jenž vzápětí s titulní písní ovládne celý stadion.
Zkrátka ve srovnání s Bohemian Rhapsody se vyskytuje méně klišé a více upřímnosti, za níž stojí skutečný Elton John v pozadí. Až nelítostně odkrývá své stinné okamžiky, kdy uráží publikum i přátele; místy se zdá sebedestrukce i sebelítosti až příliš, jako by se chtěl vyzpovídat ze všech hříchů naráz, ale naštěstí se z nich spíše vyzpívá.
Když Rocketman konfrontuje orgiastické výjevy s dětskou nevinností, zbytečně se opakuje jak rodinné panoptikum, tak divadelní psychoanalýza, ovšem rodí se tu smysl sdělení připomínající jinou novinku kin, Almodóvarovu Bolest a slávu, a to podobně pozdní snahou umělce o návrat k prvotní podstatě.
Dvě věci si divák uvědomí mimoděk. Jak výjimečné texty mají písně Eltona Johna a jak ironické je, že filmu o něm chybí finální patos pouze proto, že na rozdíl od Mercuryho nad svými démony zvítězil.