Masakr, který (prý) nebyl
30 let po Tchien-an-men se režimu téměř podařilo vymazat události z paměti.
Po osm dlouhých jarních týdnů roku 1989 uchvacovala odvaha čínských studentů svět. Jejich ambice a vzdor slibovaly epochální proměnu světového řádu.
Dnes byste na Pekingské univerzitě, centru tehdejšího dění, marně hledali byť sebemenší stopu po prodemokratickém hnutí, které před třiceti lety představovalo existenciální výzvu čínským komunistickým vládcům. Dnešní studenti buďto o masakru svých starších kolegů na náměstí Tchien-an-men vůbec netuší, nebo je jim to šumafuk.
„Nějaká vojenská přehlídka?“otázal se lhostejně jeden ze studentů fyziky, když mu v univerzitním kampusu ukázali fotografii slavného „tankového muže“(viz článek vpravo dole).
Jeho kolega o tancích na náměstí slyšel, ale zjevně tomu nepřikládal žádnou váhu. „Vím, že tam nějak zasahovali vojáci, ale moc mě to nezajímá. Je jedno, jestli o tom víte, nebo ne,“odpověděl.
I třicet let po krvavých událostech na pekingském náměstí Tchien-an-men je jakákoliv zmínka o nich v Číně tabu. Pokud o tehdejším řádění armády lidé vůbec hovoří, tak jenom v soukromí a šeptem. Mladí o masakru většinou ani nevědí. Režimu se tak téměř podařilo vytlačit vzpomínky z domácí historické paměti (ovšem s výjimkou Hongkongu, kde se na výročí pravidelně pořádají protestní shromáždění).
Jako by k ničemu vlastně ani nedošlo. Žádné tanky, žádní mrtví, přikazují rudí cenzoři. Kdo by chtěl tvrdit opak, je zrádce a podle toho s ním bude naloženo!
Na vině oné neznalosti ovšem není jen oficiální cenzura. Může za ni i autocenzura rodičů, kteří paradoxně před třemi desítkami let prodemokratickým hnutím žili a často se na něm i osobně podíleli. „Pragmaticky si vyhodnotili, že jakákoli zmínka o Tchien-an-men v roce 1989 je nebezpečná, může vést i do vězení. Tak proč motat dětem hlavu?“
tvrdí Louisa Limová, jež se dlouhodobě zabývá současnou Čínou.
Lze to pochopit, pravda je v současné Číně výbušná.
Obrovský skok kupředu, ale...
Za třicet let od krvavých událostí učinila Čína obrovský skok kupředu, proměnila se prakticky k nepoznání. Je z ní sebevědomá světová mocnost, která výrazně šlape na paty Spojeným státům.
Základní otázka ovšem zní: lze sebevětším rozvojem ospravedlnit brutální vraždění vlastních obyvatel, když navíc ani sami tehdejší aktéři nemohli vědět, jak se situace vyvine? Přinejmenším v ústředí vládnoucí komunistické strany si zjevně myslí, že ano. Tady platí ono známé „účel světí prostředky“.
Je pravda, že následné ekonomické reformy umožnily stamilionům obyvatel pozvednout se z chudoby. Číňané tak po letech raketového růstu nejsou v drtivé většině protivládně naladěni, naopak čím dál podezřívavěji pohlížejí na Západ a pociťují pýchu na úspěchy své země.
Dá se říci, že pekingští vládci se z událostí čínského jara přece jen poučili, ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu. Na jedné straně dopřáli lidem větší osobní svobody, všelijaké spotřební radovánky, na straně druhé však nekompromisně zasahují proti všemu, co vnímají jako potenciální hrozbu (a možné opakování událostí z roku 1989).
Pragmatické děti reforem
V zemi dnes žije skoro půl miliarda takzvaných „dětí reforem“, které Čína zahájila na konci 70. let minulého století. Kvůli dlouholeté politice jednoho dítěte (před časem byla zavržena) jde často o generaci jedináčků, která přišla na svět na vrcholu hospodářského boomu. Jsou ještě relativně mladí, počítačově gramotní, světáčtí, sebevědomí, módychtiví a ... převážně apolitičtí. A v prvé řadě – pragmatičtí a mimořádně materialisticky založení.
V současnosti tak hodnoty, za něž se generace z Tchien-an-men nechala válcovat tanky, zavírat a vyhánět ze země, zůstávají nevyslyšeny. Svoboda slova, politické reformy, neřkuli demokracie, tím dnes v Číně nikoho moc nedojmete.
S výše uvedeným souvisí i další důležitá otázka: má i po třiceti letech vůbec smysl Pekingu masakr studentů stále znovu otloukat o hlavu?
„Odpověď zní ano,“je přesvědčen třeba Wang Tan, jeden z protagonistů pekingského jara a pozdější disident a exulant. „Režim totiž tehdejší běsnění nadále ignoruje,“dodal. Nikdo dosud neviděl seznam obětí, natož aby byli odškodněni pozůstalí. Matky zabitých mají stále zakázáno veřejně truchlit. Nenapravil to ani Si Ťin-pching, který se ujal moci v roce 2012 a jehož otec v roce 1989 zákroku armády proti studentům mohutně oponoval.
Čína, přes všechny dalekosáhlé úspěchy, jichž dosáhla, prostě ještě zdaleka není „normální zemí“.