Kde začíná a končí život
Francii rozdělil případ Vincenta Lamberta. Muž po autonehodě, už více než deset let držený na přístrojích, je příkladem složitého hledání definice, co znamená život. Zaslouží si člověk bez naděje na zlepšení stavu poklidný odchod z tohoto světa?
Před více než deseti lety, 29. září 2008, měl dvaatřicetiletý francouzský ošetřovatel Vincent Lambert autonehodu s tragickými následky: kvůli poškození krční míchy mu ochrnulo prakticky celé tělo a poškození mozku vyústilo do tzv. chronického vegetativního stavu. O tři roky později byl převezen do Belgie k přezkoumání na specializované lékařské pracoviště (Coma Science Group), které došlo k závěru, že se nachází ve stavu minimálního vědomí, a vyloučilo možnost zlepšení jeho zdravotního stavu.
Pacient se vrátil na paliativní oddělení nemocnice v Remeši ve Francii a ani po pětileté snaze lékařů a rehabilitačních pracovníků se jeho stav nezlepšil. Po konzultaci s Lambertovou manželkou se proto lékaři v dubnu 2013 rozhodli ukončit umělou výživu i podávání tekutin a nechat svého pacienta důstojně zemřít (postup v souladu s francouzskou legislativou). Jeho rodiče se však tomuto rozhodnutí postavili a vzhledem ke své hluboké katolické víře s ním nesouhlasili. Obrátili se proto na soud, který o jedenatřicet dní později rozhodl, že lékaři musí pacientovi v hlubokém bezvědomí i nadále poskytovat výživu a tekutiny.
Rozpoutala se tak vleklá soudní bitva, v níž padala protichůdná rozhodnutí. Případ doputoval až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který rozhodl, že lékaři jsou oprávněni nechat svého pacienta zemřít. Ve shodě s tímto verdiktem bylo dalším soudním řízením rozhodnuto umožnit lékařům ukončení Lambertovy výživy a hydratace za současného podávání léků tlumících bolesti nebo jiný diskomfort pacienta. K tomu došlo před několika dny, 20. května 2019. Vzbudilo to velké protesty, lékaři se dostali pod palbu kritiky, někteří protestující je dokonce označují za nacisty, kteří chtějí zavraždit bezmocného pacienta. Ještě téhož dne byla výživa obnovena a nezdá se, že by tento dlouhý proces rozhodování a odvolávání došel v brzké době k nějakému konečnému výsledku.
Člověk není jen tělo
Lékařská praxe není pouhou mechanickou aplikací odborných poznatků medicíny založené na důkazech. Veškerá rozhodnutí lékařů mají také důležitou hodnotovou a etickou dimenzi (již jen v tom, že si od pacientů informovaným souhlasem vyžadují souhlas se zásahem do jejich práva na tělesnou integritu), která získává na důležitosti zvláště v rozhodováních na konci lidského života.
Pokud chceme správně chápat Lambertův případ, musíme si uvědomit, že rozhodnutí pokračovat, či nepokračovat v podávání potravy a tekutin je sice založené na medicínských faktech, svou povahou je však primárně hodnotové. Medicína nám říká, že Lambert je v hlubokém bezvědomí bez kontaktu s vnějším světem již více než deset let, jeho tělo je ochrnuté a neexistuje žádná naděje, že by se jeho stav mohl zlepšit. Biologicky je naživu, je to však život, v němž již nenachází místo nic z toho, co by mu mohlo dávat hodnotu a smysl. Žádný člověk není jen tělo, každý z nás je tím, kým je, díky tomu, že má nějakou osobnost, nějaké vzpomínky, naděje, radosti i strasti, plány a postoje, dovednosti, znalosti, schopnosti. V Lambertově případě již nic z toho neexistuje.
Lékaři se ve svém konečném rozhodování o tato medicínská fakta nepochybně opírali, kladli si však otázku zásadnější: je pokračující existence vůbec v souladu s hodnotami samotného pacienta a v jeho nejlepším zájmu? Součástí jejich úvah se stala pacientova manželka, která ho jistě dobře znala, a mohla se tak stát plnohodnotným partnerem při rozhodování. Lékaři se nepochybně přesvědčili o tom, zda dobře chápe stav svého manžela, zda rozumí alternativám (udržovat dále při životě, nebo ukončit výživu), a společně se snažili přijít na to, zda by si on sám přál být v tomto stavu udržován při životě, nebo by raději pokojně zemřel. Pokud se jim nedařilo odhalit, co by si sám Lambert přál (možná spolu se svou ženou nikdy o podobných situacích nehovořili a ona si není jistá postoji svého chotě), mohli společně uvažovat o tom, zda by vůbec nějaký rozumný a dobře informovaný člověk chtěl prožít mnoho let ve stavu bezvědomí, ležet s hadičkou na výživu a kanylou k podávání tekutin.
Mezi odpojením a vraždou
Je zřejmé, že lékaři a Lambertova manželka shodu nalezli, shodu podepřenou lékařskými fakty a v souladu s legislativou, nicméně v konečném důsledku se jednalo o shodu vycházející z nějakých hodnotových soudů (co je pro Lamberta dobré). Do hry však vstoupili pacientovi rodiče, kteří ve shodě s katolickým učením o nepřípustnosti ukončení výživy a podávání tekutin tuto shodu neustále napadají a požadují, aby lékaři nadále Lamberta udržovali při životě.
Jak by měli lékaři postupovat v případě tak intenzivní a zásadní názorové neshody? Zdá se, že dialog mezi oběma názorově odlišnými tábory bude velmi obtížný a dosažení nějaké shody je nepravděpodobné. Lékaři přesto nějak rozhodnout musí. A jejich rozhodnutí bude opět rozhodnutí hodnotové, nikoli pouze medicínské.
Mají vlastně jen dvě možnosti: pokračovat v udržování pacienta v hlubokém bezvědomí při životě, nebo ukončit výživu a podávání tekutin se současným předepsáním léků na bolest či jiné nepříjemné symptomy. Obě varianty mají své zastánce – manželka považuje za správné, aby její muž zemřel, jeho rodiče naopak požadují, aby byl i nadále udržovaný při životě. Obě varianty ale nejsou z etického hlediska ekvivalentní. První z nich – ukončit výživu – je výsledkem společného hledání řešení, které se opírá o medicínská fakta a klade do popředí zájem samotného pacienta (je v jeho zájmu, aby dále žil?).
To samé ale neplatí pro druhou variantu a její zastánce, kteří – jak se zdá – dostatečně dobře nechápou Lambertův stav, snaží se ve veřejnosti vzbudit dojem, že je lepší, než udávají lékaři, dezinterpretují povahu konání lékařů (ukončení léčby za těchto podmínek opravdu není vražda a nemá to nic společného s nacistickou praxí) a namísto nejlepších zájmů pacienta kladou své chápání katolické víry s přesvědčením (současnou bioetickou a lékařskou komunitou nesdíleným), že i pacientům v trvalém nevratném bezvědomí je třeba podávat potravu a tekutiny, i když neexistuje naděje na zlepšení jejich stavu a je docela možné, že v tomto stavu zůstanou mnoho let, či dokonce desetiletí.
Jsou-li karty rozdané tímto způsobem, asi nás nepřekvapí, že si lékaři stále myslí, že v nejlepším zájmu jejich pacienta je poklidně a bezbolestně zemřít. A na jejich straně je i řada soudních rozhodnutí, i když s ním část rodiny a společnosti nesouhlasí. Dospěli k němu po dlouhé době pečlivého zvažování možností a ve snaze dojít k takovému závěru, který bude medicínsky adekvátní, dobře podložený fakty o zdravotním stavu pacienta a možnostech léčby, a samozřejmě také eticky korektní. Urážet tyto lékaře, nazývat je vrahy či nacisty je hrubě nespravedlivé.
Lambert již dávno mohl poklidně zemřít, namísto toho se jeho případ pomalu stává příkladem neochoty naslouchat argumentům, přijímat realitu, i když je tragická a bolestivá, překrucování faktů a upřednostňování vlastního náboženského přesvědčení před skutečným a citlivým zájmem o samotného člověka. Lékaři se rozhodli správně, rodiče a společnost by to měli přijmout.