K milostnému trojúhelníku opravdu stačí tři
Mladá, krásná, spontánní a plná života, nebo usedlá, klidná a pomalu odkvétající? Klasik našeho psychologického románu Jaroslav Havlíček postavil svůj román Ta třetí na zásadním dilematu jednoho muže, který je postaven mezi dvě zcela rozdílné ženy. Po mysteriózním Neviditelném tak spisovatel vytvořil děj zabývající se čistě mezilidskými vztahy.
Jeho dramatizaci nyní uvádějí ve vršovickém divadle Mana. Na pražské scéně od této sezony působí mnohé režijní i herecké tváře známé dlouhé roky z Městských divadel pražských, uměleckou šéfkou se zde ostatně stala Věra Mašková. A právě ona upravila Havlíčkův román Ta třetí pro divadlo. V režii Radovana Lipuse zde vzniklo dílo, které v tom nejlepším duchu navazuje na tvorbu, již zmínění tvůrci razili v Městských divadlech.
Divákům nabízejí standardní, řekněme nekonfliktní činohru postavenou především na hereckých výkonech.
Osvěžující paravány
V roli čtyřicátníka řešícího ono zásadní dilema diváci uvidí Lukáše Jurka. Svého Mánka podává jako zprvu rozhodného gentlemana, ve kterém však časem převládne poloha bankovního úředníčka nedůstojně si propočítávajícího výhody a nevýhody toho kterého vztahu.
Režie tyto scény hezky ilustruje pomocí igelitem přetažených paravánů: Mánek si na ně vyplňuje jména obou dívek jako do křížovky.
Podobně i jeho první láska Adéla (Denisa Pfauserová) na igelit vertikálně vypisuje slovo vlaštovka, kterým ji Mánek zpočátku častoval, aby horizontálně doplnila slova „asi“, „možná“, „snad“. Osvěžující a jednoduchý motiv paravánů slouží i v dramatickém finále inscenace.
Velkým záporem kusu jsou však postavy ve vedlejších rolích, které se v dramatizaci smrskly na pouhé schematické figurky.
Zbytečné vedlejší postavy
Nejvíce je to znát na úloze mladého Jirky, jehož vývojový oblouk působí na tak malém prostoru jen těžko uvěřitelně. Kdyby se tvůrci drželi skutečně pouhé základní trojice (Jurka a Pfauserovou doplňuje v roli Milady Stanislava Jachnická), vyzněla by dramatizace Havlíčkova díla komorněji, a tím asi i lépe.
Je to totiž především síla spisovatele trefně popisujícího duševní pohnutky hlavních hrdinů, která ve finále hry dělá z jinak docela banálního tématu velké drama.