Když bílí muži vraždili své indiánské ženy kvůli ropě
Je záhadou, že si toho příběhu nevšiml Quentin Tarantino a nenatočil podle něj svůj nejlepší film. Začínal by jako aktivistický western, přešel by v indiánského Velkého Gatsbyho a pak už by se jen hromadně loupilo a vraždilo.
Revolvery, jedy, škrcením, bombami, holemi, drogami, injekcemi, sekáčkem. Taky by se tajně pátralo a znovu zabíjelo, ale přitom by se zrodila i FBI. A celé by to byla pravda pravdoucí, protože se to stalo.
To bylo tak. Po roce 1870 nevydržel indiánský kmen Osedžů tlak bledých tváří, které chtěly jejich loviště na farmy, a musel se vystěhovat do nehostinné, kamenité severní Oklahomy. Průšvih se ale stal štěstím, když se v rezervaci roku 1900 našla ropa. Moře ropy.
Osedžové měli chytrého náčelníka, jmenoval se James Velké srdce, uměl sedm jazyků včetně francouzštiny a latiny, a ten včas z malého odškodnění za původní loviště prozřetelně koupil půdu v rezervaci, kam kmen běloši vyexpedovali. Každý Osedž tak vlastnil 266 hektarů. Najednou to byla ropná pole.
Naftaři jim museli platit za pronájem a za každý vytěžený barel. Z Osedžů se stal nejbohatší národ světa, byli to takoví američtí Saúdové. Jen v roce 1925 utržili za ropu v přepočtu na dnešní hodnotu 400 milionů dolarů. Tisk psal, že když píchnou, nechají auto u krajnice a koupí si nové, na tancovačky létají najatými letadly a dávají si diamanty. Ale nejbohatší národ světa začal být také nejvražděnější.
Vláda s Osedži zacházela jako s dětmi, takže většina měla bílého pěstouna, který jim vydával jejich vlastní peníze, i když si chtěli koupit jen pastu na zuby. Indiáni za to museli pěstounům platit. Třeba auto v ceně 250 dolarů si Osedž mohl pořídit za 1 200 dolarů. A když ho z toho kleplo, pohřeb stál na dnešní peníze 80 tisíc dolarů. Bílí tomu říkali „indiánský byznys“.
V první půli 20. let jim ale docvaklo, že když svého indiána rovnou oddělají a napíší si falešnou darovací listinu, bude ropa jejich. Nebyl to problém: šerifové nic nevyšetřovali, soudci se na nic neptali, protože dostali obálky, lékaři falšovali příčiny úmrtí a funebráci pohřbívali potichu. A tak se to rozjelo ve velkém. Bílí manželé zabíjeli své indiánské ženy a příbuzné, aby dědili, přátelé vraždili přátele. Kdo cekl, zmizel. Za pár let zemřelo přes šest set lidí.
Nikdo to nevyšetřoval. USA neměly federální policii, po založení ji nechtěly, aby se nestala nástrojem tyranů, neboť strachem z nich byly posedlé. K dispozici byli jedině agenti malého Úřadu pro vyšetřování, který z Washingtonu vedl jakýsi mladík J. Edgar Hoover. Ovšem jeho lidé, zjemnělí hoši z univerzit, šetřili jen kancelářské zločiny, nenosili zbraň a nesměli zatýkat. Kdyby přijeli do Oklahomy, hned je poznají a odkráglují, protože rychlopalně uměli leda psát na stroji.
A tak Hoover vybral drsnou chásku: pistolníky, bývalého šerifa, vysloužilce z Texas Rangers, kovboje, a poslal je do rezervace, aby v utajení pátrali, což je málem stálo životy. Spravedlnost čekala ještě dlouhá cesta. Na jejím konci mohl Hoover založit FBI a Osedžové měli klid, jenže jim za čas došla ropa.
Tento neuvěřitelný příběh z americké historie staré jen sto let popsal v knize Krvavé prachy – osedžské masové vraždy a zrod FBI David Grann. Skvělý příběh, leč děsně napsaný. Škoda, že někdo z lidí, jimž autor po americku děkuje na čtyřech stranách, neměl odvahu jako Hooverovi kovbojové- agenti a neřekl mu: Chlapče, tak neskutečně monotónní styl si takové drama nezaslouží.