Kdo je ideální ministr kultury? Dřevorubec

Odvolávaný Antonín Staněk, nebo navrhovaný Michal Šmarda, či snad někdo úplně jiný, třetí, zázračný spasitel? Zásadní otázkou se zabývá řekněme desetina procenta kulturního národa. Nekulturnímu zbytku je srdečně lhostejné, kdo takzvaně „specifický“resort povede.

Ale co si budeme nalhávat, ministr kultury zpravidla zažívá své minuty slávy právě a pouze ve chvíli, kdy má být vyměněn. Jinak se jeho křeslo bere jaksi do počtu, dojde na ně teprve po obsazení silových ministerstev. Ostatně co vlastně může ministr kultury ve své funkci dělat?

Nic. Peníze, které spravuje, jsou směšné. Sám je rozdělovat nesmí, o to se starají komise tak převelice nezávislé, že ministr poté smí jen tiše žasnout, čemu podepsal příspěvek. A když si vyrazí na operetku, aby se z nárazu na velké umění vzpamatoval, dočká se výsměchu, neboť podle jediného správného vkusu měl navštívit čtyřhodinový divadelní experiment.

Opravdu by měl rozumět kultuře? Jako kdyby každý náš ministr obrany uměl rozebrat samopal; buďme rádi za pravděpodobnost hraničící s jistotou, že každý náš ministr školství chodil do školy.

Jistě, ministr kultury může podporovat

památky, ale od toho jsou i jiné úřady. Popravdě správný ministr kultury by raději neměl dělat vůbec nic, protože svoboda jmenovitě kultuře kromobyčejně svědčí. Jakmile se začne regulovat, usměrňovat a řídit, hrozí tvorbě zkáza.

Pokud ministr kultury přesto něco udělá, třeba prověří hospodaření v Národní galerii, má smůlu. Ne proto, že objevil podivuhodný systém příspěvkových organizací, kde šéf může sám sobě dávat odměny, ale protože zastupuje vládu, kterou většina uměleckých barikádníků nesnáší. Jakmile padne fráze zděděná z dob totality, že „situaci na kulturní frontě je třeba uklidnit“, začal by si ministerská fidlátka balit i nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Ještěže v tom nejsme sami. Když na festivalu Anifilmu vrcholily protestní výzvy, oceněný rakouský filmař do své děkovné řeči začlenil větu: „Podpořím vaši akci proti vašemu ministrovi kultury, když vy nám pomůžete v kampani proti tomu našemu.“

Polský ministr kultury to schytal, když se pokusil zakázat údajně obscénní videoinstalaci v expozici moderního umění. Jeho britský kolega čelil podezření, že se příliš přátelí s rodem mediálních magnátů Murdochových. Italský ministr kultury měl problém kvůli koncesi udělené vzdělávacímu institutu „kulturních bojovníků“a jeho francouzský protějšek se kvůli urychlené obnově katedrály Notre-Dame brání nařčení, že umožňuje obcházení zákonů o památkách a veřejných zakázkách.

Ideální ministr kultury zkrátka neexistuje. Samozřejmě je výhodou, pokud na jeho post usednou všeobecně vážené a společensky zběhlé osobnosti z branže, jakými byli Pavel Tigrid nebo Pavel Dostál. Ale jakkoli to zní kacířsky, i ministr kultury je čistě politická funkce, kterou teoreticky může vykonávat zrovna tak básník jako dřevorubec. Dokonce druhý z nich by byl možná užitečnější než zadumaný poeta, protože by vzhledem ke své dosavadní praxi hladce osekal veškeré nadbytečné podúřady a se sekyrkou v ruce by z koaličních partnerů vymlátil pro kulturu nějaké to procento ze státního rozpočtu navíc.

Prostě je nejvyšší čas zbavit post ministra kultury falešné romantiky. Hrát, psát, zpívat, malovat či točit se bude dál i bez „ministerstva pro východ a západ slunce“, jak je kdysi trefně nazval Milan Uhde. Osvícení nástupci mu dávali za pravdu – a nikdo je kupodivu dosud nezrušil.

Možná až procitne dřevorubec.