Kde ještě pořád máme šanci
Zatímco české hrané tituly zůstávají mimo světové soutěže, na největší festival animovaných filmů, který začne 10. června v Annecy, se probojovaly hned tři tuzemské krátké novinky. Pojí je slibná studentská základna FAMU a schopnost vyprávět o bolestných
Oba loutkové příběhy natočené beze slov i animovaný dokument se dotýkají tématu smrti; všechny působivě, nicméně každý po svém.
Dcera 75%
Žena stojí bez hnutí u lůžka umírajícího otce, vteřiny odpočítává jen zvuk přístrojů a ticho rozbije náraz ptáka na okno nemocničního pokoje. Odtud se příběh vrací v čase zpět, k obdobnému motivu, kdy jedno jediné chybějící objetí v pravý čas poznamenalo vztah děvčátka a tatínka na celé roky. Kouzelná dětská obraznost ptáčete padajícího z hnízda dojde až k nevinnému vydírání falešnou krví, za dospívání se zase pokouší prolomit led hravý motiv rtěnky, ale marně. Napětí, odcizení, vzdor trvají až na samý práh okamžiku, kdy se přístroj odmlčí a dva blízcí lidé si už nestačí sdělit nic. Přesto i tady režisérka Daria Kashcheeva nalezla způsob smíření a odpuštění. Tichou sílu dodává Dceři nezvyklá metoda, překreslování výrazů očí loutek.
Spolu sami 70%
Ztrátu si za své téma zvolila také Diana Cam Van Nguyen, která za animovaný dokument Spolu sami dostala mimo jiné nominaci na britskou filmovou cenu. „Mám tři kamarády, kterým v podobném čase zemřel jeden z rodičů,“shrnula východisko snímku složeného z oddělených zpovědí pozůstalých. Ať mluví o tragické nehodě či o vleklé nemoci, jejich hlasy si udržují civilní tón, který o to výrazněji kontrastuje s originálními ilustracemi. Obrazy dovedou zachytit nejen dění, nýbrž i prožívané pocity včetně spirály bolesti. Do přehlídky snah o zapomnění pomocí alkoholu nebo drog se mísí úryvky idylických zážitků z domácího videa a naděje příští vyrovnanosti pramení z vyslovené víry, že mrtví „nás slyší, jenom neodpovídají“. Film Spolu sami se sice řadí k experimentům, v nichž se forma mírně nadřazuje obsahu, nicméně osobitost ani účinnost nezapře.
Snímek, jímž absolvoval slovenský režisér Martin Smatana, je z celé české kolekce přijaté do Annecy nejčistší a přitom vypravěčsky nejobtížnější, protože o smrti promlouvá k dětem. Do potemnělých světů svých kolegyň vnáší Smatana prosluněný jas, provázející návštěvy malého kluka u dědečka, kde spolu vysoko nad městem pouštějí draka. V nevtíravé metafoře přirozeně plynoucího času se v jarním povětří vznese do vzduchu chlapec, kterého děda ještě vrátí na pevnou zem, a s podzimem odlétá vetchý stařík, jehož klouček neudrží. Naštěstí ze směsi stesku a fantazie se dá vykouzlit setkání v nadoblačných výšinách: prosté, krásné, léčivé a nesentimentální. Ne náhodou snímek Pouštět draka uvedlo už Berlinale a patří mu i trofej ze Stuttgartu.
Všechny tři filmy putující do Annecy jsou skvělou vizitkou katedry animovaného filmu pražské FAMU, kterou vede rovněž mezinárodně úspěšná režisérka Michaela Pavlátová. Mají jenom jedinou vadu, totiž distribuční limity: s výjimkou festivalů se k nim domácí divák těžko dostane.