Když chytá Vápno, padne i rána
Brankář para hokejové reprezentace Michal Vápenka v rozhovoru líčí, jak to chodí v jeho odvětví
Bez vysněné medaile skončila na jarním mistrovství světa para hokejová reprezentace. Přesto se z českého pohledu jednalo o jedinečnou událost. Šampionát v Ostravě byl naprosto strhující, přímo na tribunách ho sledovalo rekordních 45 tisíc fanoušků, další se postupně nabalovali u dojemných televizních přenosů.
Obrovskou stopu na mistrovství zanechal i gólman Michal Vápenka, nepřehlédnutelný díky skvělým zákrokům i téměř dvoumetrové figuře. „Já a hvězda? Díky, to ne, na nic takového si nepotrpím,“odmítá popularitu sympatický chlapík, který kdysi při autonehodě přišel o nohu. „Po šampionátu jsem nastoupil do nové práce a nikdo mě tam po zádech neplácal. Přivítali mě normálně, za což jsem byl rád.“
Ostravské mistrovství se ale neskutečně povedlo. Přinese to para hokeji nějaký zásadní boom a potřebné nové hráče?
Nemám přesné informace z celé republiky. V Praze se pár lidí přišlo podívat, ale jestli někdo z nich začne opravdu hrát, v tom nejsem příliš optimista. Ono v tomhle sportu velmi záleží na druhu a stupni handicapu, motorika na hokejových saních je složitá. A není to jen o prvotním zájmu, ale také o nějakých sportovních vlohách.
Takže získat adekvátní posilu asi není úplně snadné...
Recept nemáme, snažíme se o to spoustu let. Teď se snad na Moravě objevil šikovný kluk, který má i hokejovou minulost a mohl by dobře zapadnout. Třeba ampuťáků s jednou nohou, jako jsem já, takových potkávám plno. Jenže málokterý se nechá přesvědčit, aby začal sportovat.
Ono to zřejmě souvisí i s celkovou situací ve společnosti. Možností k zábavě je fůra a nesportuje se v takové míře, jako o generaci dříve.
Je to pravda. Ani zdraví lidé se tolik nesoustředí na sport, jako tomu bývalo za našich mladých let. Dítě třeba ještě k pohybu přitáhnete, když má doma správné vedení, ovšem dospělého už ne.
Zpátky k ledu. Co vůbec teď dělají para hokejisté, když skončila sezona? Existuje něco jako letní příprava u klasických hráčů?
Spousta kluků si teď ráda odpočine, protože jsme vlastně dva a půl roku jeli v mimořádném zápřahu. Byly to dlouhé ročníky s několika vloženými termíny důležitých akcí. V Praze ale trénujeme pořád, takže každý zájemce může dorazit. No a třeba já se Zdeňkem Krupičkou jsme si teď odskočili k florbalu a získali jsme stříbro na mistrovství republiky vozíčkářů. Na to jsem byl pyšný.
Jak je na tom vlastně extraliga? Pamatuju vás chytat v Kolíně, kde před pár lety působili Draci, tehdy šla soutěž hodně nahoru.
To si pamatujete dobře. Draky založil jeden člověk z Kolína, brzy se nabalili další a získali dokonce titul. Pak ale vznikla Sparta, k tomu Pardubice a Kolínu zbylo jen pár hráčů. Klub musel skončit.
A ten aktuální stav extraligy?
V příští sezoně by mělo hrát šest nebo sedm klubů. Ona je to až taková středoevropská liga. Za Litvínov hraje několik Němců, v Budějovicích Rakušáci, v Olomouci a ve Zlíně jsou Slováci a Studénka, to už je úplná směs národů. Byl tam Polák, Ital i Rusové. Přítomnost cizinců zvyšuje úroveň soutěže, ale neřeší nové české hráče. Systém jejich výchovy zásadně chybí.
Podporuje svaz hráče finančně? Třeba příspěvkem na speciální sáňky?
Podpora na zakoupení saní se řešily. Nové teď stojí mezi patnácti a osmnácti tisíci, což je méně než dříve. Je to taková skládačka, kterou umím složit pro kohokoliv.
Při hře na sáňkách sedíte a máte je místo bruslí. Co je pro hráče z pohledu vašeho sportu výhodnější? Mít obě nohy, jednu jako vy, nebo žádnou?
Děláme si z toho srandu, je to takový černý humor. Protože v zásadě platí pravidlo, čím kratší, tím jednodušší. Hráč, který nohy nemá, tak díky jinému těžišti saně lépe ovládá.
Co vás vůbec vedlo k volbě stát se brankářem?
To už je strašně moc dávno. V roce 1998 mě oslovil kolega v práci, že hraje florbal a nemají gólmana. Hned mě to začalo bavit. Pak jsem zjistil, že vozíčkáři hrají i hokej, který jsem miloval. Nebylo co řešit. Ukecávali mě do obrany, protože jsem na to měl postavu. Ale já měl hned jasno. Účast na třech paralympiádách ukazuje, že se ta gólmanská volba vyplatila (smích).
Koukal jsem, že Američané a Kanaďané umějí vypustit pořádnou ránu. Ani když na vás ostře pálí tihle ranaři, tak té volby nelitujete?
Oni opravdu trefí, co chtějí. Mají neuvěřitelnou ránu, sílu i šikovnost. Trénují pravidelně, denně vystřelí třeba 300 puků, to se pak musí projevit. Mají přes 200 klubů, to je pane konkurence.
Udržíte se, když před brankovištěm vznikají vyhrocené situace?
Občas ano, občas ne. Teď na mistrovství světa jsem přetáhl jednoho Nora hokejkou přes rameno. Rozhodčí to musí hlídat, někdy se to fakt dost mele.
A vy do toho jdete, i když vám letos bude 46 let. Mezi hokejisty už v tomhle věku hraje jen Jaromír Jágr. Jak to máte s dalším pokračováním kariéry?
No jo, už jenom já s Jardou (smích). Ale vážně, já to vůbec neřeším. Dokud dokážu naštvat útočníky, tak zůstanu. Bolí to, bývám rozmlácený, ale pořád mě to baví. Člověk by se měl preventivně protáhnout, aby tělo lépe fungovalo, ale protáhne se teprve tehdy, když už něco cítí.
Láká vás další olympiáda?
Je to vždycky výzva, ale tři roky dopředu nedohlédnu. Je otázka, kdo v našem nároďáku vydrží nebo nevydrží. Dva se zraní, jeden skončí a úroveň týmu by rázem byla někde úplně jinde.
Aha, až takhle. Nakolik se vůbec reprezentační soupiska mění?
Za posledních deset let tam devadesát procent hráčů zůstává stále stejných. Přibyli vlastně jen dva nováčci.
Když přidám trochu nadsázky, tak je to pro hráče vlastně dobré. Prakticky každý má svou nominaci do národního týmu jistou.
Na jednu stranu ano. Jenže chybí konkurenční prostředí. Hráči vlastně nejsou nuceni, aby se více snažili. Každý si musí najít nějakou vlastní motivaci.
Mluvíte o konkurenci. Jakou jí máte jako gólman vy?
To musí posoudit někdo jiný. Mám za sebou dvacetiletého kluka, mrštného a pohyblivého. Já mám oproti němu výhodu ve své výšce. Ale ano, jednou mě asi v reprezentační bráně vystřídá.
To pak bude Vápno chybět.
Jasně, jinak mi nikdo neřekne. Tu přezdívku jsem podědil, a když na mě někdo zavolá, tak hned vím. Michalů běhá po světě spousta, to by se mi pletlo (úsměv).
Za posledních deset let je v týmu devadesát procent hráčů stále stejných.