Osudový triumf zahojil jizvy
Před 20 lety Andre Agassi dobyl Paříž – jako poslední Američan
Al-léz A-ga-ssi! Al-léz A-ga-ssi! Pařížské obecenstvo v červnu 1999 burácelo. Americký tenista povstal. Pokorně i vděčně – až zahanbeně kynul. Ne, nenacházel se v areálu Rolanda Garrose, nýbrž v aréně Palais Omnisports ve čtvrti Bercy, kde měl co nevidět začít koncert Bruce Springsteena.
Ve volném dnu při antukovém grandslamu vyrazil s parťáky za kulturou. Chtěl na chvíli zapomenout na líté boje na oranžových polích. Než „Boss“vstoupil na pódium a spustil I Wanna Be With You, někteří fanoušci Agassiho poznali a začali na něj pokřikovat: Alléz Agassi!
Ozářil jej kužel světla, jeho tvář se objevila na obří obrazovce pod stropem. Následoval rachot a rytmické skandování „Al-léz A-ga-ssi!“, jež dojalo holohlavého muže, který měl za sebou divoké období s drogami, pádem na žebříčku a rozvodem s herečkou Brooke Shieldsovou.
Ještě v něm doznívala radost z čerstvé výhry nad obhájcem titulu Moyou ve čtvrtém kole. Na to, že původně chtěl turnaj vynechat kvůli zraněnému ramenu, se mu ve městě nad Seinou vcelku zalíbilo.
Ať mi nespadnou vlasy!
Při rozehrávce se Agassi modlil. Dvacetiletý rebel z Las Vegas neprosil Boha o sílu k triumfu. Bál se, že při finále Roland Garros 1990, v němž se měl střetnout s ekvádorským veteránem Gómezem, ztratí příčesek, jímž maskoval šířící se pleš. Do utkání vstoupil s opatrnou taktikou a v roli favorita selhal. Utrpěl ránu na duši. Zůstala jizva.
Další bolavou vzpomínku si v Paříži vyrobil o rok později. V bitvě o titul, v níž kdekdo – včetně jeho samotného – čekal, že zdolá krajana Couriera, po báječném úvodu znovu zvadl. Se zpustošeným sebevědomím a zoufale prázdným pohledem podal ruku ryšavému sokovi, jenž ho štval už jako zavile bubnující spolubydlící v nevlídné ubikaci v Bollettieriho akademii na Floridě. Právě kouči Bollettierimu vyčítal, že ho při dešťové přestávce v šatně nepovzbudil, nepomohl radou.
Třetí grandslamové finále, třetí porážka, z toho druhá v Paříži. Jaká potupa pro vratkou mysl frajírka v džínových kraťasech a pestrém triku, jehož část světa milovala a zbytek se mu posmíval. Ač poté ovládl Wimbledon, US Open i Australian Open, trofeje mu trvalejší štěstí nepřinesly. Soužil se v soukromí. Zřítil se z prvního na 141. místo na žebříčku. Přerušil kariéru. Smířil se s tím, že pohár z pařížského klání na otravně špinící drti mu není souzen. Jak přiznává v brilantní knize Open, Roland Garros mu připadalo podobně nedobytné jako jeho tajná láska – německá šampionka Steffi Grafová. A pak mu do života zásadním způsobem zasáhl trenér a přítel Brad Gilbert.
Nehraješ? Nevyhraješ
Na jaře 1999 jej bolelo rameno. Nejradši by přeskočil celou evropskou antukovou šňůru, ale Gilbert ho přemluvil, aby to nedělal. Když se blížilo její pařížské vyvrcholení, nakvašený Agassi nakázal kouči, ať ho odhlásí. On do něj hučel: „Nevzdávej to! Je to jediný grandslam, který jsi nevyhrál. Nemůžeš ho vyhrát, když do něj nenastoupíš.“
„Děláš si ze mě srandu?“opáčil Agassi. „Ta loď dávno odplula.“„Co když je tohle tvůj rok?“„V žádném případě!“
Kdo ví, jak by se sportovní dějiny vyvinuly, kdyby svérázný chlápek s černými kudrlinami na hlavě neprosadil svou? Ve skutečnosti zavlekl Agassiho do chatky u svého sídla v San Francisku, kde ho nechal rozjímat u ohně v krbu a dvakrát denně rozcvičovat pošramocený kloub.
Za pár dní uslyšel: „OK, letíme!“
Den před finále mu tréma ždímala vnitřnosti tak nesnesitelně, že nepozřel ani sousto. A tak Agassi vypil lahvičku vodky z hotelového minibaru na ex. Jeho kondiční trenér a další velký kamarád Gil Reyes společně s Gilbertem zírali. „Nenajím se, pokud se neuvolním!“vysvětlil.
Při pomyšlení na nedělní zápas se ztepilým Ukrajincem Medvěděvem se mu dělalo zle. Po skvělém tažení turnajem, během něhož zvládl řadu kritických momentů, najednou stál před osudovou výzvou.
Staré jizvy se ozvaly. Dvakrát v Paříži pohořel. Děsila ho představa, že by neuspěl potřetí. Zároveň netušil, co by s ním provedl vytoužený triumf. Mohl korunovat svůj comeback, pouť od zatracení ke spáse.
Bál se Medvěděva, jehož o měsíc dřív potkal opilého v monackém baru. Ukrajinec Andrej hořekoval, že je jeho kariéra v troskách. Američan Andre ho utěšoval a dal mu pár tipů, díky nimž se habán z Kyjeva rozjel až do finále Roland Garros.
Najednou nic neznamenalo šest předchozích výher, při nichž nemilosrdně uštval své rivaly. Ani podpora Pařížanů, kterou cítil na kurtech i mimo ně, jej ze splínu nevysvobodila. Ani nový rituál, podle něhož na zápasy přestal nosit spodní prádlo, ho nerozveselil.
V den D se potil, drkotaly mu zuby, nohy i ruce měl obtěžkané, v panice přihlížel, jak si Medvěděv bere první dva sety. 1:6, 2:6...
„Je jako naštvaný slon, který mě s gustem drtí svou obří nohou.“
Ve druhé sadě zasáhla vyšší moc – spustil se déšť – a v pauze na scénu opět vstoupil Gilbert. Vtrhl do šatny a křičel: „Co se děje? Jen stojíš. Běhej a tluč do míče. Nelituj se. Můžeš prohrát, ale než prohraješ, vystřílej všechny náboje.“Načež praštil s vrátky od skříňky, až se rozbila.
Řeč zabrala. I matka příroda přispěla. Zalila Chatrierův kurt sluncem. V teple a suchu svištěly míče rychleji, což Američan vítal. Stále hlasitější „Alléz Agassi!“jej hnalo za obratem. 1:6, 2:6, 6:4, 6:3, 6:4.
Pocítil nebeskou slast: „Nečekal jsem, že vítězství může chutnat tak sladce.“Plakal. Posílal polibky na všechny strany. Jako pátý muž v historii završil kariérní grandslam, jako první triumfoval na největších akcích na třech různých površích.
Jizvy se zahojily. Agassi v Paříži započal novou, spokojenější životní éru. I proto, že se vyplnila věštba, kterou na palubě Concordu mířícího do New Yorku pronesl Gilbert.
„Jen ty a Steffi Grafová máte všechny grandslamy a olympijské zlato. Musíte se vzít. Je to osud.“