Německo v objetí Zelených
Situace v německé politice po eurovolbách může nezasvěceným připadat dost chaotická. Pokusme se tedy najít nejdůležitější vlivy a nejmocnější hráče.
Nedávno jsem si byl koupit kávu. Nabízíme nový druh z Ugandy, upozornila mě prodavačka. A co mi o ní povíte, říkám já. Je to bioprodukt a přísně podle ekologických předpisů, řekla. Dobře, ale mě zajímá, jak chutná, ptám se. No, není ani moc silná, ani moc slabá. Kávu jsem si nekoupil, ale ta příhoda vypovídá hodně o degeneraci německé společnosti.
V této pozoruhodné zemi se dnes snoubí známá zásadovost „když už, tak už“, silně romantický vztah k přírodě a vrchností pečlivě udržované špatné svědomí občanů. To jsou obecné předpoklady pro politický vzestup strany Zelených.
Počtem poslanců jsou Zelení nejmenší opoziční strana, ale mediálně s přehledem ta nejúspěšnější. Jejich pozici posilují novináři, z nichž většina vůbec neskrývá sympatie, které pro ně mají. V Německu jsou novináři skupina převážně špatně placených, o svých schopnostech až příliš přesvědčených a svoji společenskou funkci svévolně vykládajících jedinců. Výsledkem je to, že se chovají jako političtí aktivisté, kteří společnost neinformují, nýbrž vnucují jí své vlastní pořadí důležitosti témat
a ztěžují tak život skomírající velké koalici CDU/CSU a SPD.
Vládu momentálně hodně nervuje také dětinská část německé mládeže a její internetové idoly, youtubeři. Až na výjimky na jihu země byla německá mládež v posledních dvaceti letech vychovávána pod heslem autonomního učení. To znamená, že žáci sami určují, co se chtějí učit, a nepocítí za své „výsledky“prakticky žádné následky; známky jsou buď měkké, nebo vůbec nejsou. Tak vyrostla generace těch, kteří umějí kritizovat, požadovat, ale nejsou schopni a ochotni domýšlet a nést důsledky. Jurodivá Gréta Thunbergová všechny tyto vlastnosti (v jejím případě jako součást diagnózy) ztělesňuje podobně jako youtubeři. Ti jsou však na rozdíl od ní alespoň v jednom ohledu nepochybně racionální. Hodně jim záleží na počtu jejich followerů. Z názorových mód proto dělají davové psychózy a vydělávají na počtu abonentů. Politickým důsledkem je to, že jejich fanoušci chtějí od etablovaných stran to, co je „pokrokové a správné“, a proto neproveditelné. A to chtějí samozřejmě ihned.
Tak kupříkladu dekarbonizace výroby energie v Německu, kvůli které část mládeže neohroženě chodí za školu, by podle výpočtů Německé akademie věd znamenala, že by na celém území musel stát každých patnáct set metrů větrník, který by byl vyšší než 157 metrů vysoký Kolínský dóm.
Nekonečné odcházení
Zejména v politice platí, že se chyby přiznají ihned, anebo nikdy. Merkelová se čtrnáct let řídila podle druhé části tohoto pravidla. Ale nakonec ji za ta léta následky systematického váhání znásobené několika zásadními chybami přece jen dohnaly. Ale jako všechno, zpomaluje Merkelová i své odcházení, a tím jenom zhoršuje situaci Německa a etablovaných stran.
Kancléřka prosadila svou naklonovanou nástupkyni Kramp-Karrenbauerovou, a zabránila tak nutné programové změně CDU. Ta sice přijde stejně, ale více než pozdě. Co takové zpoždění může znamenat, ukazuje v posledních letech SPD.
Stejně jako drtivá většina levicových stran v Evropě se i německá sociální demokracie příliš dlouho věnovala převážně tématům salonní levice, jako je ochrana exotických menšin, gender, promigrační politika či politická korektnost. V hospodářské politice sdílela SPD s tzv. konzervativními stranami zálibu v neoliberalismu, tedy víru v samospasitelnost trhu.
Klasická levicová témata začala SPD oprašovat až pod dojmem zhoršujících se volebních výsledků. Druhý důvod pro neúspěch této strany byla nešťastná ruka při volbě jejích předsedů. Dokladem je i právě odstoupivší předsedkyně Andrea Nahlesová, která svým dryáčnickým vystupováním nezískala sympatie ani uvnitř, a tím spíše ani mimo svou stranu.
Nástupce Nahlesové se může poučit od dánských sociálních demokratů. Ti ve středu vyhráli volby díky tomu, že jejich nová předsedkyně Mette Frederiksen mluví o migrantech podobně jako Salvini. A kdyby SPD zkombinovala kritičtější postoj vůči migraci a k EU s úsilím o zachování sociálních jistot pro chudnoucí část německého obyvatelstva, o své přežití by si nemusela dělat žádné starosti. Ale to je v Německu nepředstavitelné. Hříchy pradědů zřejmě nelze odčinit.
Kdo bude vládnout?
Až na pouhým okem téměř neviditelné výjimky určuje chování politika vždy a bez ohledu na následky pro společnost snaha získat a udržet moc. Vztah voličů a vládců se v demokracii komplikuje tím, že ti první chtějí jinou politiku než tu, která vyhovuje těm druhým. V dnešním Německu to znamená, že vládnoucí CDU/CSU a SPD udělají všechno pro to, aby se vyhnuly předčasným volbám. Když však SPD dostane v podzimních zemských volbách v bývalé NDR další nakládačku, její členové donutí své mocí posedlé vůdce sundat zlatý chomout velké koalice.
Když k tomu dojde, můžeme se spolehnout na to, že kancléřka Merkelová udělá všechno pro to, aby dál zůstala u moci do konce volebního období, třeba jen s menšinovou vládou. Pro to přece musíme mít porozumění. Vládla jen necelých čtrnáct let.
V Německu se dnes snoubí zásadovost, romantický vztah k přírodě a vrchností udržované špatné svědomí.