Fotbalové déja vu. Po 13 letech
Ozářezech rozhodčích v zápasech baráže o první fotbalovou ligu už toho bylo napsáno hodně. Příbram a Karviná se udržely v nejvyšší soutěži, Brno a Jihlava zůstávají o patro níž. Rozhodčí dostali poměrně tvrdé tresty a pro některé to může znamenat faktický konec v profesionálním fotbale. Mně to ale silně evokovalo 13 let staré vzpomínky.
Coby sportovní nadšenec a později sportovní novinář jsem byl na spoustě akcí, zápasů, závodů, turnajů. Některé zážitky zůstanou v hlavě do konce života. Když vsetínský zimní stadion zpívá sborově Vysoký jalovec po vítězství nad Spartou, když divizní Líšeň vypráská v poháru Slavii, toho času účastníka Ligy mistrů, když Kateřina Neumannová a Lukáš Bauer vítězí před domácím publikem v závodech Světového poháru, to je jen stručný výcuc. Na to člověk vzpomíná rád.
A pak jsou chvíle, na které by nejraději zapomněl.
Bylo to poslední kolo ligového ročníku 2005/06. Jihlava coby nováček hrála o záchranu, stejně jako další nováček z Plzně. Dvě kola před koncem Jihlava s jistotou porazila Plzeň 2:0 a vypadalo to, že ligu udrží. Stačilo, aby slaboučká Plzeň v posledním kole nevyhrála na Spartě. Plzeň, tehdy nejslabší tým jara. Proti historicky nejúspěšnějšímu českému týmu. Nikdo tomu nevěřil. Nikoho by to nenapadlo.
Ta fraška je dodnes známá. Plzeň vyhrála na Letné 3:1 a její trenér František Straka se nechal oslavovat sparťanskými fanoušky. Po porážce jejich vlastního týmu.
A v Jihlavě? Kolektivní bezmoc. Zaplněný stadion, konsternovaný na dálku vývojem druhého zápasu. To zoufalství bylo hmatatelné. Většina lidí měla slzy v očích. A co zmohli? Nic.
Bylo krátce po úplatkářské kauze okolo Ivánka a jeho kamarádů, o čistotě fotbalu
měl iluze málokdo. Ale na člověka to dolehne mnohem větší silou, když se ho to týká. Tohle nebyly hospodské řeči ani televizní zprávy, tohle byla realita. Jasně, nešlo o život, Plzeň se zachránila a Jihlava spadla, ale ten zážitek byl velice silný.
Jihlavský klub jsem měl možnost před lety detailněji sledovat. A byl mi sympatický. Možná i proto, že vznikl teprve na přelomu tisíciletí a nebyl tak napojený na to či ono chapadlo pověstné fotbalové chobotnice jako kluby jiné. Z ničeho se podařilo vybudovat poměrně úspěšnou fotbalovou značku. Střízlivě, bez nějakých velikášských nákupů, postupně, poctivou prací.
Všechno to začíná u mládeže. V Jihlavě jako jedni z prvních v republice dokázali přemluvit ke spolupráci i další kluby z regionu. Talentovaní hráči z širokého okolí tak měli solidní zázemí a kvalitní trenéry. Výsledky jsou nepopiratelné, stačí se podívat, kolik odchovanců se v posledních letech prosadilo doma i ve světě. Gebre Selassie, Kopic, Vydra, Rabušic, Tecl, Masopust, Kliment, Kučera... pak pár dalších, kteří nejsou přímo odchovanci, ale z Jihlavy se odrazili do světa velkého fotbalu: Lafata, Hušbauer, Mešanovič.
Ale zpátky k věci. Historie jako by se opakovala, letos dopadla Jihlava podobně.
Existuje spousta různých přísloví o karmě nebo o božích mlýnech. A dá se říct, že v tomto případě docela fungují. Sparta se potácí od průšvihu k neúspěchu a v podobě Plzně si stvořila svého kata, který jen o pár let později převzal vládu nad českým fotbalem. Jeden z obránců, který tehdy zavinil dva góly, nastoupil nedávno do vězení (samozřejmě kvůli něčemu jinému).
A Jihlava? Ta se před lety do nejvyšší soutěže vrátila, byť to nebylo hned. A vrátí se zase, pokud v klubu udrží nastavený směr. Fotbalovým chobotnicím navzdory.