Ramadán a plné popelnice
Ramadán skončil a bohatí Arabové opět lamentují, že jsou světovými rekordmany ve vyhazování jídla, zvlášť při půstu.
Arabští popeláři se dočkali, zase budou mít méně práce, protože právě skončil ramadán, muslimský postní měsíc, při němž jsou stoly a pak i popelnice plné jídla.
Je to takový arabský paradox – během týdnů povinného hladovění, které muslimové poctivě dodržují, se nejvíc jí. A vaří. A vyhazuje.
Arábie je místem, kde žijí světoví šampioni v plýtvání potravinami, ale svatý měsíc ramadán je chvíle, kdy si své prvenství ještě zabetonovávají, protože statistiky vyhozeného
jídla vyšroubovávají do nových výšin.
Jen v Dubaji tvoří o ramadánu vyhozené potraviny 68 procent obsahu popelnic. Za běžných měsíců je to jenom 39 procent.
V celých Emirátech se na jednoho obyvatele vyhodí do kontejneru den co den 2,7 kilogramu jídla. O ramadánu se to zvyšuje na 4,5 kila.
V Bahrajnu narůstá množství vyhozeného jídla během svatého měsíce o polovinu, takže ve spalovnách a na smetišti skončí 600 tun jídla denně.
Všude napříč Arábií je to stejné. V Kataru, kde polovinu veškerého odpadu tvoří potraviny, lidé podle statistik vyhodí při ramadánu polovinu všeho jídla, které nakoupili, uvařili nebo objednali.
I tato část světa, která je díky ropě a plynu zvyklá žít rozmařile – průměrný Saúd vyhodí do popelnice ročně 437 kilo jídla, třikrát víc než průměrný Američan nebo Evropan – je z toho upřímně zděšena.
O ramadánu si však nemohou pomoci.
Prostě to k němu patří, i když je to měsíc, kdy se hladoví, žízní, nemiluje, nekouří a neříkají se sprostá slova. Tedy jen do večera. Jakmile se setmí, musí se to všechno dohnat a nastává chvíle velkého obžerství.
Ramadán je, pokud jde o jídlo, cosi jako naše Vánoce. Rozdíl je v tom, že zatímco my se ládujeme celé dny v kuse, oni mohou jen v noci, zato si to místo tří dnů protáhli na třicet. Výsledný efekt je podobný.
Podobné je i to, že pro jistotu se vždy nakoupí a připraví mnohem víc jídla, než jsou lidé schopni spotřebovat.
Před ramadánem je to v Arábii a vůbec celém muslimském světě jako u nás před Vánocemi. Obchody prodávají zboží v akci a lidé toho radostně využívají, co kdyby se něčeho potom doma nedostávalo, že. V Tunisku spočítali, že rodinné výdaje se o ramadánu zvyšují o třicet procent. Prodej pití, samozřejmě nealkoholického, poskočí o 155 procent, mléka o 120 procent, ovoce se prodá dvakrát tolik než normálně, chleba o polovinu víc, masa zhruba také. Něco vám to jistě připomíná…
A tak sotva se setmí, zasednou celodenním půstem vyhladovělí a vyprahlí lidé (ti skalní prý ani nepolykají sliny) k „snídani“, jak se tomu říká. Ta pokračuje dlouho do noci, ideálně by nad ránem měla přijít „večeře“. Ale tak dlouho vydrží jíst a hodovat jen nejotrlejší borci.
Stoly se totiž prohýbají jídlem, obvykle se na něj vyrovná všechno naráz. Je toho tolik, že půlka se vyhodí.
Celkový součet je zdrcující. Ministerstvo životního prostředí v Emirátech spočítalo, že země za celý rok vyhodí jídlo v hodnotě čtyř miliard dolarů. A tak vlády v Perském zálivu i jinde už několik let vedou kampaň, aby lidé dávali na stůl jen to, co zvládnou sníst. Přikyvují jim významně i média, ta velká a internetová.
Například server muslimgirl.com pod titulkem „5 způsobů, jak bránit plýtvání při ramadánu“nabádá: „Jako muslimům je nám přikázáno Bohem prostřednictvím Koránu neplýtvat jídlem.“A oněch pět způsobů? Vař s rozmyslem, nakupovat nebo vařit hladová znamená zkázu. Pozvi na večeři víc hostů. Snězte všechno. Co nesníte, dejte do ledničky. Nebo to věnujte charitě. Zhruba taktéž zní rady vlád. Zato jakýsi Sadat Farooqi, jenž na webové stránce Aboutislam.net radí na stejné téma, na to jde učeněji. Přes Alláha.
Zvláště neprůstřelný je argument, proč se musí všechno dojíst a nic se nesmí vyhodit. Cituje Anase, kterého křížovkáři znají jako společníka proroka Mohameda. Ten zdůvodnil, že na talíři se nesmějí nechávat zbytky, zhruba slovy: „Nevíš, do kterého kousku jídla vložil Alláh požehnání.“Pořádní muslimové by proto měli olíznout vyjedený talíř a olíznout si prsty, protože požehnání by mohlo být zrovna v tom posledním drobečku.
Sadat Farooqi vedle toho cituje súru Koránu, kde stojí: „Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí!“Problém je, že když dojde na nakládání jídla na talíře, běžní Arabové na tuhle súru zapomenou a potvrzují spíš rčení o očích, které by jedly, i když ústa nemohou.
Zřejmě stejně marně zatím Sadat Farooqi nabádá ženy, aby nestrávily vařením celý den.
Zvyk je svěrací kazajka a to jídlo tolik chutná, zvlášť když člověk nesmí celý den spolknout ani mouchu. Týdeník The Arab Weekly citoval před časem bankovního úředníka Ahmeda Mattousiho, který osvíceně vyprávěl, že přejídání a plýtvání je hloupost, která brání skutečnému duchovnímu prožitku z ramadánu. „Obvykle končím večer půst jen datlemi a vodou,“dodal tak nadějně, až to znělo jako arabská perestrojka. Jenže pak se rozjel: „Nato si dáme polévku, saláty, masem plněné pirohy, potom nejrůznější další předkrmy a konečně hlavní chod... Pak máme ovoce, obvykle meloun a meruňky, a později si užíváme různé tradiční zákusky.“
No, každý si střídmost představuje trochu jinak.
Pozná se to i podle toho, že přes všechny výzvy ke zdrženlivosti při letošním ramadánu jen v Egyptě ze zbytků předaných dobročinným organizacím krmili skoro dva miliony chudých rodin.
Něco se ale opravdu děje. Souvisí to s pojmem potravinová bezpečnost, který arabské vlády docela straší.
Jsou sice rády, když mají lidé plné žaludky, protože nemají politické roupy, ale zvláště Arabové v Zálivu vědí, že potraviny mají větší cenu, než kolik za ně platí v supermarketu.
Žijí totiž v paradoxním světě: ve svých pouštích nejsou soběstační, za drahé peníze si tedy kupují celá území v Africe a Asii (ale také třeba v Brazílii a na Ukrajině), aby tam pro sebe pěstovali rýži a chovali ovce, a pak z toho udělají hory pilafu, z něhož půlku hodí do popelnice.