Odhalím pozadí písní včetně konce Orlíku, slibuje Landa
Od října do ledna pojede Daniel Landa akustickou šňůru. Slibuje hity i méně hrané písně, z nichž by měl více vyniknout příběh.
Turné odstartuje 29. října v brněnském Semilassu, následně navštíví Žďár nad Sázavou, Hradec Králové, Ostravu, Zlín, Prahu, Karlovy Vary a České Budějovice. „Budeme blíž publiku a celkově to bude mnohem osobnější,“avizuje Landa.
Upřímně mě to překvapilo, mám vás zafixovaného jako rockera. Po akustickém provedení svých písní jste toužil delší dobu?
Už před lety jsme udělali experiment jménem Dilema pyrotechnika, což bylo pár akustických koncertů, a hodně mě to bavilo. Způsob komunikace byl totiž jiný. Koncert v divadle se nedá srovnávat s rockovým nářezem. Dobře se uslyším, a navíc na lidi uvidím. Bude to daleko osobnější, a protože mám i výborné hráče, tak písničky budou prostě jiné. Moc jim to sluší.
Už zkoušíte? Ono by asi nedávalo smysl ohlásit koncerty, byť za půl roku, ale pak zjistit, že to z nějakého důvodu nejde.
Jde to, jak říkám, už jsme akusticky hráli. Navíc moje písně stojí na příbězích a ten harmonický základ vyrostl z českého folku.
Kdo vás bude doprovázet?
Kromě Jirky Vopavy, který hrál v Copu, a Káji Maříka, taky starého matadora, jde o mladé kluky, bráchy Dana a Honzu Heřmanovy na kytaru a basu. Milujou hudbu a jsou to velice šikovní hráči. Na bicí zahraje Lenka Dundrová. A já budu mastit beglajt na španělku.
Nebude to pro vás problém zazpívat? Protože takhle oholené je to trochu jiná disciplína než ten zmiňovaný rockový nářez.
Nemám s tím problém, a to hlavně proto, že se u toho uslyším. A pořádně uslyším i kapelu. Poslední dvě turné jsem jel s pódiem uprostřed haly – a už nikdy více. Tam se ten zvuk slije v ohromnou kouli.
Je pravda, že loňské turné nebylo po zvukové stránce nejpříjemnějším zážitkem.
No jasně, to bylo místy zoufalství, protože zvuk se v hale odráží, mně to bere zpěvový mikrofon a ve výsledku slyším kouli bez tóniny a vůbec netuším, kam a jak nastoupit. Tady to bude všechno hezky čitelné. Nepotřebuju ani tolik slyšet sám sebe jako ostatní nástroje. A to je v akustickém provedení výrazně lepší.
Takže máme čekat umělecky cennější vystoupení než v hale?
To se myslím vůbec nedá porovnávat. Co si budeme povídat, rockový koncert je založený na energii. Lidi písničky znají a jdou si pro příval energie. Tady o ten tlak vůbec nepůjde. Písničky píšu jako takové filmečky s příběhem a tady je budu moct daleko líp interpretovat. Hudba i texty lezou ven mnohem víc.
Narazili jste na písně, které by v akustické podobě naopak nevyzněly, nefungovaly?
Ani ne, všechno je dobře přizpůsobitelné. V tom problém není.
Nicméně dramaturgie bude od rockového koncertu jistě odlišná.
Bude jiná, i když samozřejmě nemůžeme nezahrát hity, to by nás lidi asi prokleli. Takže jsme vybrali určité nosné písně, ale obklopili jsme je těmi méně hranými, jako je třeba Vodrhovačka. Dneska je doba daleko rychlejší a i texty jsou míň náročné. Neříkám, že moje původní jsou nějak super náročné, ale mají obrovský „zadní prostor“. Málokdo ví, že třeba píseň Valčík vypráví o konci Orlíku, o špatně pochopené jiskře. Je to velmi emotivní věc a akustická úprava tomu ještě dodá. Navíc budu některé písně uvádět a možná řeknu, že Pozdrav z fronty je inspirovaný Remarquem, Motýlka jsem napsal, když jsem přišel z kina z filmu Takoví normální zabijáci. Většina písní má nějaký hlubší kontext, lidi se to dozvědí a ten smysl z toho poleze ven. Ale koncert nebude zas až tak užvaněný.
U halových turné je celkem dané, kde se bude konat. Jak jste vybírali sály na tuto šňůru?
Nechal jsem na manželce, ať se podívá po důstojnějších prostorách. A protože to je šňůra, tedy provázek, který se dá navazovat, tak možná přidáme ještě další sály. Ale třeba až další podzim, přes příští léto máme domluvené zase jiné aktivity.
Jak to vypadá s dokumentem Odžito, kde jste chtěl širšímu publiku odhalit experiment s kouzelníkem Žitem?
V téhle fázi se tomu nemůžu skoro vůbec věnovat, protože jsem z experimentu přešel rovnou do praxe. Dělám školení mentálního tréninku hlavně pro firmy. A byť je Žito příběh umělcovy proměny, tak s mentálním tréninkem dost úzce souvisí. Takže na film nezbývá úplně čas. To je jako s pokračováním rockové opery Klíč králů. Chci ho napsat, jen se to pořád odkládá. Jenom doufám, že Žito neztratí na zájmu. Díky těm školením už je spousta lidí, kteří pochopili, proč se ten příběh odehrál. Dávám ho jako příklad. Jestli to takhle půjde ještě dva roky, možná ten film bude zbytečný.
Pokouším se představit si, jaké to je, když na školení nějaké firmy přijde rockový zpěvák Daniel Landa… a začne lidi školit. Jak reagují?
Máme natočenou spoustu záběrů – potápění se žraloky, zápas v thajském boxu, havárie na rallye – na kterých se dá leccos odvyprávět. Lidi jsou překvapení, ale po pár minutách reagují dobře. Ale to byl od začátku účel Žita. Všechno zmást, rozbít a přeskládat. Je to fénix z popela, akorát záměrný. Víte, jak to skončí, byť ne přesně.
Takže setkání s jiným publikem představuje příjemný zážitek?
Ano, reakce jsou skvělé. Hodně lidí ode mě neočekává souvislou větu a ti jsou překvapení nejvíc. Když nejsou velká očekávání, můžete jenom překvapit.