Kam jdou a dojdou milionáři

Přesnější by bylo napsat „milionáři“, chvilkomilionáři či snad demokratičtí chvilkaři. Kratší název zatím kampaň nebo hnutí Milion chvilek pro demokracii nemá. Ale kam přesně míří?

Iv mém rodném městě Kladně se dnes opět koná demonstrace proti „babišovské totalitě“. Také aby ne, vždyť právě zde žije sama satanova dcera, ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Jedním ze svolavatelů a hlavních řečníků na kladenských demonstracích je první náměstek primátora Tomáš Kutil, šéf místního hnutí Kladeňáci. To loni v komunálních volbách slibovalo očistit městskou politiku, ale aby po sečtení hlasů mohlo obejít vítěze voleb, spojilo se do koalice právě s těmi „totalitními“babišovci a k nim přibralo ještě ODS, lidovce a Tomia Okamuru.

Jak vidno, recepty různých regionálních odnoží Milionu chvilek pro demokracii na to, jak zlepšit českou politiku a zachránit u nás demokracii, mohou být velmi rozmanité. Proto soudit dnes cokoliv o profilu, plánech a budoucnosti tohoto protestního hnutí je pouhé věštění z křišťálové koule.

Milionářům či chvilkařům je třeba přiznat slušné organizační schopnosti. Za více než rok činnosti dokázali vytvořit pavučinu místních buněk v půldruhém tisíci obcí, které dnes stačí už jen pokynem z Prahy zaktivizovat, tedy poslat doma do ulic nebo svolat do metropole. Uspořádat

stotisícovou demonstraci v centru hlavního města už logisticky není úplná prkotina, stejně jako volit frekvenci, lokaci a témata demonstrací tak, aby se lidem protestování nepřejedlo. Dynamiku se organizátorům daří držet, na každé akci se schází víc a víc lidí a vše má triumfálně vrcholit těsně před létem plánovaným čtvrtmilionem na Letenské pláni.

Do karet jim hraje i to, že se jim daří tak trochu parazitovat na étosu listopadu 1989. Jakkoliv je smutně pravdivý facebookový slogan, že v roce 1989 se na Václavském náměstí demonstrovalo za svobodné volby, zatímco v roce 2019 fakticky proti nim.

Jedna Letná proti devíti

Pokud jde o nějakou strategii, je to už horší. Dokud se milionáři soustředili na jeden přesně definovaný a jakžtakž realistický cíl, třeba odvolání Benešové, mělo to nějakou logiku. V takovém případě masový protest může urychlit určitou změnu, jako když byl Zdeněk Ondráček stažen z pozice šéfa Komise pro kontrolu GIBS. Ale chtít na náměstí odvolávat premiéra, který drtivě vyhrál poslední patery celostátní volby a který drží pevnou vládní většinu ve Sněmovně, to je jen snaha revidovat výsledky voleb hlasem ulice. Nota bene když na stole není jakýkoliv alternativní scénář.

V úvahách o tom, kam míří toto hnutí protestu, je zajímavá stále se zvětšující šíře jeho požadavků. Od odvolání konkrétní ministryně přes reformy v justici, vracení evropských dotací, demisi premiéra, na poslední demonstraci už dokonce padaly tak konkrétní požadavky, jako třeba obsazení Rady ČTK. To už hodně přerůstá půdorys protestního hnutí a začíná to spíše připomínat rodící se program nějakého nového uskupení.

Což o to, původní protestní potenciál Babišova hnutí ANO se už značně vyčerpal a jeho protikorupční náboj notně smyly premiérovy dotační kauzy. To nějaký prostor v politickém spektru otevírá. Babišovi se nicméně podařilo za pochodu vyměnit voliče: ti dnešní už tolik nežádají Andreje Čističe, spíše schopného manažera, který zařídí, že se budou mít dobře. A zdá se, že porazit Andreje Dobrotivého nebude žádná legrace.

Ať se to komu líbí, nebo ne, síla protestů je totiž se silou Babišových stoupenců stále nesrovnatelná. Dostat na Václavák sto tisíc lidí z celé republiky vypadá monumentálně, ale čtěme dobře čísla: jen v Praze volilo ve sněmovních volbách ODS, Piráty, TOP 09, STAN, lidovce a Zelené, tedy zřetelně proti Babišovi, více než 350 tisíc lidí. A naopak: dnešní vládní koalici, opřenou o komunisty, volilo zhruba 23 plných Václaváků. A i když přijde příští neděli na Letnou onen ambiciózní čtvrtmilion, devět takových Letných stojí dál za Babišem.

Kdo si troufne porazit stále výrazně neslábnoucího Babiše? Parlamentní opozice se o to snaží už šest let a zatím nedokázala vygenerovat jediného lídra ve stejné váhové kategorii. Může se jím stát Mikuláš Minář, zrzavý mladík v tílku, student teologie pod transparentem s anglicky psanými hesly? Úplně se nezdá, že by to byl ideální typ na to přebrat hnutí ANO jeho spíše starší, sociálně slabší a venkovské voliče.

Zatím tvrdí, že mu jde jen o protest a vše další ponechá politikům, ale nechce se věřit tomu, že by nahromaděný potenciál protestů včetně sítě místních buněk jen tak zahodil. Převezme je některá zavedená strana? Anebo naopak „minářovci“změní plány, otevřeně vstoupí do politiky a pokusí se vysát neschopný „demokratický blok“?

Do léta se téměř jistě nestane nic. Letenskou plání demonstrace vyvrcholí a přes léto usnou. Na podzim může přijít nová dynamika – pokud se posune dotační kauza, padne obžaloba za Čapí hnízdo nebo třeba sociálním demokratům dojde trpělivost a Babiš bude muset vládu opřít o SPD. To by přivedlo lidi znovu do ulic.

V souvislosti s tím se v minulých týdnech opakovaně diskutovalo o tom, kolik lidí v ulicích už stačí na radikální politickou změnu. Ta otázka je ale nesmyslná. Přijít na Pražský hrad demonstrovat 2 853 389 lidí, Miloš Zeman se bude smát z okna, že jeho volilo 2 853 390. A naopak na pád premiéra, kterému se roztřesou kolena, by stačil tisíc či dva před Strakovkou. Vlády u nás podle ústavy odvolává nová parlamentní většina, za posledních třicet let žádnou nesvrhla ulice. Stejně jako masové protesty nezabránily opoziční smlouvě, úsporným reformám nebo zvýšení důchodového věku.

Andreje Čističe nahradil sice Andrej Dobrotivý, ale ani toho porazit nebude žádná legrace.