Zabrat a vyniknout. Kam se to u mladých podělo?

Páté místo čtyřky lehké váhy s kormidelníkem je skvělé, ale medaile to není. Na tu mládenci neměli. Technicky jsou dobří, jistě jeli naplno, ale základní hrubá síla jim chyběla. Tato naše loď se jako jediná druhým místem na mistrovství státu New York kvalifikovala na juniorské mistrovství USA, které proběhlo minulý víkend v Sarasotě na Floridě.

Nebyl jsem u toho a zatím nevím, jak to oni sami s odstupem zhodnotí. Jejich trenér Michiel mně napsal v mailu, že jeli dobře, ale zbrkle. Tak tomu často bývá s nezkušenými posádkami, jako byla naše.

Mám z výsledku smíšené pocity. Nejsem zklamaný vydřeným pátým místem, spíš tím, že se nám nepodařilo kvalifikovat víc lodí. Když se začátkem března sešel tým, jen jsem zíral. Během pětadvaceti let trenérské práce na Long Islandu můj největší tým obsahoval 36 hochů a děvčat. Teď víc než 50 a samí kluci? Z toho množství jistě bude nějaká medaile na mistrovství USA, snil jsem. Jenže množství není vždy záruka úspěchu. A to se potvrdilo.

Tým bych mohl rozdělit do pěti skupin. Do první patří ti, kteří se probojovali na mistrovství USA. Těsně pod nimi jsou ti, kterým kvalifikace unikla proto, že jsme z nich nedokázali vypiplat rychlou loď.

Následuje velký střed těch, kteří si dosud neuvědomují, že je nutná větší snaha. Pro ty ve čtvrté skupině by bylo lepší, kdyby se věnovali jinému sportu nebo aktivitě, kde zažijou méně dřiny a víc legrace. A v tomto týmu je i skupinka hochů, kteří do veslování nepatří z důvodů vrozené slabé fyzické zdatnosti nebo neschopnosti pochopit nutnost týmového zapojení.

Vykřesat z takového týmu špičkové posádky je nesmírně náročné. Ale existují ještě další dva problémy, s nimiž jsem se musel vypořádat. Především počasí. Během sezony jsme byli rádi, když jsme při šestidenním

tréninkovém režimu vyjeli na vodu třikrát za týden. Většinou nás držel na břehu vítr. Bez systematické přípravy na vodě, bez možnosti včas sestavit optimálně nejlepší lodě a ty připravovat na závody není možné očekávat špičkové výsledky.

Ale ještě větší hlavolam pro mě představoval nedostatek individuálního zapojení. Velké většině chyběl vnitřní drive dokázat sám sobě, že jsem schopen něčeho nového, vyššího. To byl pro mne nejtvrdší oříšek – jak hochy popostrčit blíž k pověstné zdi, za niž ani hlava, ani tělo nechtějí jít.

V týmu byli jedinci, kteří měli dobrou docházku a často si před tréninkem zajeli extra 30 minut na trenažéru, a tak si vydřeli kvalifikaci na mistrovství USA. Ale z celkového počtu 52 jich bylo safraportsky málo. Nedá se to porovnat s tím, co jsem předtím zažil v pražském klubu VK Blesk.

Nevím, jestli to tak chodí ve všech koutech USA, nebo jde o unikát blahobytného Long Islandu, ale všeobecný nezájem mládeže o individuální vyniknutí mne překvapil. Ještě nedávno tomu tak nebylo. Vždy převládali ti, kteří si vytkli cíl a pracovali na jeho dosažení. V Blesku jsme stěží dávali dohromady jednu osmu. Tady jsme jich měli na vodě i pět.

Amerika v mnohém diktuje světu, hlavně mládeži, jak má žít, jak se oblékat a chovat, co obdivovat. Doufám, že tato nechuť tvrdě pracovat, snad ovlivněná novým životním stylem hraní si s videohrami, do Blesku a vůbec do Česka nedojde. Že nová česká generace nejen veslařů a veslařek, ale i všech ostatních mladých lidí bude i nadále dřít s vidinou medaile z mistrovství České republiky a třeba i Evropy a světa. A to se současné generaci ve VK Blesku i v dalších českých veslařských klubech zatím náramně daří.

Těším se na návrat do této atmosféry.