Jak se Neviditelné zviditelní? Úsměvem
V domovské Francii se staly hitem, který od lednové premiéry vidělo přes milion diváků, do našich kin vstupují Neviditelné s vírou distributorů, že publikum přilákají na pozitivní emoce.
Což nebude snadné, protože „sluníčkářsky“pojaté aktivistické příběhy u nás nemají tak silnou tradici, zvláště když jsou hrdinkami obětavé sociální pracovnice pomáhající ženám bez střechy nad hlavou.
Hodinové manželky
Ovšem právě pestrá galerka svérázných klientek denního stacionáře, kterému hrozí zrušení, představuje jednu z opor smíchu. Druhou si režisér Louis-Julien Petit tak trochu vypůjčil od vlastního debutu Diskont, v němž zaměstnanci čelili hrozbě samoobslužných pokladen zřízením vlastního obchodu s výrobky určenými na odpis.
V Neviditelných se zase dámy školí pro návrat do společnosti v rozličných řemeslech, aby mohly nabízet třeba opravářské služby ve stylu hodinového manžela, přičemž cvičné zboží si pokoutně vozí ze smetiště.
Zkrátka se provozuje a oslavuje činorodá charitativní alternativa bojující s byrokratickými předpisy, nicméně filmové vyprávění má parametry spíše konvenční.
Postupně odhaluje jak soukromé zázemí pracovnic včetně nevěrného manžela či zamilovaného bratra, tak pohnutou minulost bezdomovkyň,vesměs nehereček z ulice v čele s rezolutní dámou, která svou manuální zručnost vysvětluje na rovinu: „Naučila jsem se to ve vězení, zabila jsem svého muže.“
Její dojemně zábavná postava vlekoucí neustále celý majetek v taškách vévodí sbírce ztracených existencí, stále ještě bojujících o vlastní důstojnost. Mimoto jde o vzácný příklad „ženského“filmu, namířeného přitom proti ustálenému modelu mladých pěstěných krasavic. Na šedém předměstí, kam mondénní styl bulvárů nedolehne, se plně přiznává každá vráska, každý obnošený hadřík i každé kilo navíc.
Třebaže název filmu hovoří o ženách, paradoxně tu roli neviditelných bytostí, případně typizovaných až karikovaných panáků hrají spíše muži. A na komedii, jakkoli úsměvné okamžiky včetně nesnesitelné fotbalové rozhodčí jí rozhodně nechybějí, je film až příliš okázale pozitivní, zobrazuje až moc svatých naráz, uplatňuje nadbytečné kolovrátky povzbudivé psychoterapie a ve finále si dopřává hrdé morální vítězství nad silou zákona bezmála hollywoodským způsobem.
Prostě nezlomně optimistické všeobecné dobro podávané ve velkorysých dávkách může diváka Neviditelných lehce umořit.
Neviditelné Francie 2019