Beach Boys: Vítaly nás tanky
Takřka na den přesně po padesáti letech se kapela Beach Boys v neděli vrátí do pražské Lucerny.
PRAHA V nastupující normalizaci to byl malý zázrak, že dorazí západní kapela tak zvučného jména. „Reprezentovali jsme rokenrol a svobodu, byli jsme za hrdiny,“vzpomíná zpěvák Mike Love.
Vy jste dnes poslední ze zakládajících členů, který ještě s Beach Boys koncertuje. Berete to jako závazek?
Svým způsobem ano. Bratranec Dennis Wilson zemřel v roce 1983, Carl, který byl výborný zpěvák a kytarista, podlehl rakovině plic před jednadvaceti lety a Brian má velké zdravotní potíže – operace zad a v poslední době i psychické problémy. Takže se může zdát, že jsem na to sám. Ale Brian přestal s Beach Boys jezdit už v roce 1964, přidal se k nám Bruce Johnston, a ten je s kapelou dosud. Takže nějaká kontinuita tu stále je.
Brian Wilson nicméně měl teď být na svém vlastním turné, byť mu v tom zdravotní důvody zabránily. Takže občas koncertuje, jen ne se svou původní kapelou. Proč?
Na to se mi těžko odpovídá, protože Brian má vlastní agenturu a management, a ti se mu starají o jeho rozvrh. Já do toho nevidím a nemůžu mluvit. Ale myslím, že my dva máme vztahy dobré.
V pražské Lucerně budete hrát skoro přesně po padesáti letech. Jak na Československo roku 1969 vzpomínáte?
Těch vzpomínek je spousta, proto k vám taky teď jedeme. Až odehrajeme koncert, tak o půlnoci to bude přesně padesát let. Asi největší dojem na mě udělal přílet do Prahy. Na jedné straně ranveje byly ruské tanky, na druhé stíhačky MiG-15. Byl to dost děsivý zážitek.
Na co dál vzpomínáte?
V Lucerně nás vítali jako hrdiny, protože jsme reprezentovali Ameriku, rokenrol a relativní svobodu. Znali jsme jméno Alexandra Dubčeka a jeho snahu trochu se z té sovětské nadvlády vymanit. Proto vás obsadili. Měli jsme tehdy v repertoáru píseň Break Away (v překladu odtrhnout se či uniknout). Vzpomínám si, že jsme ji Dubčekovi věnovali.
Prý jste polovinu honoráře dostali v korunách. Takže jste o ty peníze přišli?
V podstatě ano. Ty peníze neměly velkou hodnotu a nešly směnit, takže jediná možnost byla nakoupit nějaké zboží, které se v Československu vyrábělo, v podstatě suvenýry jako křišťál a podobně.
Museli jste být naštvaní. Aspoň tedy výtvarník Petr Sís, který u toho tehdy byl, v magazínu Reportér vzpomínal, že nákup křišťálu nevyšel a on sám se před vámi musel schovávat na záchodě!
To si nevybavuju. Když jedete do totalitní země, která má vlastní zákony, regulace a pravidla, tak s tím musíte počítat. Popravdě jedna z nejlepších věcí na působení v Beach Boys je možnost vidět tolik různorodých míst a kultur, architektury a kuchyní třeba. Mě to baví.