Dycky Most? Chanov se dál utápí v bídě
Sláva seriálu opadla, politici sem už nejezdí. A místní žijí dál v úděsném ghettu
Vdobě, kdy vrcholil mimořádně sledovaný televizní seriál Most!, který se natáčel i v ghettu Chanov, se právě tady zjevila kolona nablýskaných limuzín. Vystupovali z nich poslanci, ministři i regionální politici a slibovali místním, že budou řešit jejich problémy. Sláva seriálu
po čase opadla, politici zmizeli a už se neukázali a lidé v ghettu živoří dál. Mnozí bez elektřiny, tepla a teplé vody, ve vybydlených domech, které si sami zničili tak, že z nich zbyly jen holé betonové zdi.
„Myslím si, že sem nejedete za seriálem Most, ale za tím, co nás v Mostě nejvíce trápí,“vítala delegaci náměstkyně mosteckého primátora Markéta Stará.
Bylo to 21. února, čtyři dny před posledním dílem seriálu. Do Chanova přijel ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO), ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) a řada poslanců. Právě z této návštěvy například pirátský poslanec Lukáš Kolářík ten den zveřejnil fotku, jak se drží kolem ramen s jediným chanovským „hercem“a doprovodil ji známou hláškou Dycky Most!
Lidé se s politiky příliš nebavili. Neměli zájem vysvětlovat jim, jak hrozně se jim žije. A nechtějí ani dnes. „Je to pořád dokolečka. Tohle je konečná stanice, ze které se jen tak nedostanete. Já tu žiju tak dlouho, že pamatuju ještě doby, kdy v barákách bylo topení a teplá voda,“říká reportérům MF DNES Helena Biliová, která žije v nejznámějším ghettu v Chanově od roku 1980. Tedy téměř od jeho vzniku.
„O poslední víru jsem přišla po seriálu Most!, kdy se sem akorát všichni přijeli podívat jako do zoo. Politici i turisti,“dodá a potáhne z cigarety.
Dnes už je v důchodu, přesto v třípokojovém bytě uprostřed zdevastovaného domu vychovává čtyři děti. Postiženého syna a tři vnučky. „Já mám jediný přání. Aby si holka našla kluka, kterej nebude z Chanova. Tady všichni fetujou, kradou, aby měli na drogy, a ničí baráky. Všechno, co jde prodat aspoň do sběru, kvůli fetu odvezou,“říká.
„Vlastně mám ještě jedno přání,“dodává vzápětí, „aby nám někdo vyměnil alespoň okno v obýváku, aby sem netáhlo,“říká a ukazuje na okenní rám zatmelený montážní pěnou.
Žijí v nejzničenějším domě na sídlišti. V desítce. Domy, jichž na sídlišti původně stálo třináct, jsou očíslovány. Čtyři se už musely zbourat a další to čeká. Desítka je ruina, kam se bojíte vstoupit. Trojka věžák, který co nevidět půjde k zemi. Třináctka stojící hned u vjezdu na sídliště nevypadá na první pohled nejhůř, jenže slušná fasáda klame. Uvnitř je to jen pro otrlé. I v této páchnoucí panelové budově však žijí lidé.
„Proč to tady tak smrdí? Čuraj po chodbách, jsou líný chodit domů,“vysvětluje postarší muž.
Výtah nejezdí, stejně jako v ostatních domech. „Ukradli motor,“vysvětlovala u jedné z budov sociální úřednice Monika Levá v únoru poslancům z výboru pro sociální politiku a ze zdravotního výboru, kteří chtěli život na sídlišti pochopit.
Není to těžké, stačí vidět čísla: nezaměstnanost 80 procent. Počet bytů: 253, z toho obývaných 197. Teplá voda v jediném domě, který město v roce 2012 opravilo. V místní základní škole ze 110 žáků chodí na obědy denně jen patnáct z nich. Zmizelo: okna včetně rámů, dveře, všechno kovové od zábradlí přes basketbalové koše, dětské kolotoče, houpačky... Počet obyvatel: 1 150, z toho v exekuci zhruba 75 procent. Včetně dětí.
Nežít jako rodiče
Šestnáctiletá vnučka paní Biliové Dana má jediný sen – dostat se odsud. „Učím se tady zahradnicí, chci potom najít byt a přestěhovat se. Tady je to peklo, jen grázlové, feťáci...,“řekne a zapálí další cigaretu.
Učiliště, které má v budově na sídlišti v zahradnickém oboru dvě třídy po deseti žácích, je jedinou šancí, jak mohou místní děti změnit své životy, nežít jako jejich rodiče a najít cestu z ghetta.
„Z jedenácti dětí dostudovalo deset, to je obrovský úspěch,“říká náměstkyně primátora Markéta Stará. A ředitel Domu romské kultury Martin Nebesář dodává, že děti, které se vyučí, ihned dostanou práci. „Máme dohodu s technickými službami, že vezmou každého, kdo školu dokončí,“říká.
Na rozdíl od svých rodičů pak mohou děti legálně pracovat. „Rodiče dělají taky, ale načerno, protože každý oficiální příjem by jim sebral exekutor,“říká Nebesář.
Teď však řeší jinou svízelnou situaci. Čeká, jestli přežije místní komunitní centrum, které Romům pomáhá. Po patnácti letech. „Peníze na sociální služby nám vystačí jen do září, co bude dál, netušíme,“říká Nebesář. Zdejší komunitní centrum podle něj dostalo letos jen 80 procent toho, co loni. „Chybí asi 800 tisíc korun,“vypočítává. Z peněz se platí hlavně příspěvky pro terénní pracovníky, kteří místním rodinám pomáhají hledat práci, radí, jak jednat s úřady, s lékaři, s exekutory, na sociálce, ve škole nebo jak urovnat vztahy mezi sebou. A pak je tu nízkoprahové centrum, které se snaží zabavit děti.
Přitom, když zdejší sídliště na okraji Mostu v roce 1978 vyrostlo, vypadalo skoro přepychově. „Měli jsme tady kadeřníka, restauraci, řezníka, jesle, školku a smíšené zboží, ve kterém byly mandarinky i v době, kdy o nich mohli lidé v Mostě jen snít,“vzpomíná jedna z žen. „Bydleli tady lidé ze starého Mostu (který musel ustoupit těžbě uhlí), ale pak sem začali stěhovat další lidi včetně neplatičů a těch, se kterými byly potíže jinde. Neumějí se přizpůsobit a ani nechtějí. A takhle to dopadlo,“líčí.
Z toho, o čem mluví, na sídlišti dnes nic nezbylo. Děti celé dny zevlují na ušlapaných hliněných pláccích a utrácejí v jediném kiosku za cigarety a energetické nápoje. Co chvíli odsud někdo odjíždí do Mostu. Na nákup, k lékaři, na sociálku... Taxíkem, kterých se za dopoledne, kdy zde byli reportéři MF DNES, otočilo šest. Navzdory tomu, že byl zrovna den před výplatou sociálních dávek. „Za stovku nás odveze na nákup nebo k doktorovi,“ukazuje jedna z žen na taxík. „On už to tady zná, někdy chce jen padesátku, a když nemáme, dá i na dluh, ví, že mu to doplatíme,“chválí ho žena.
Na nákup taxíkem
Přitom hned pod sídlištěm je zastávka autobusu. Jedna cesta MHD do města vyjde dospělého na 17 korun, dítě a seniory na 4 koruny. Měsíční jízdenka stojí 400 korun, tedy tolik jako dvě cesty na nákup taxíkem. Pro děti a důchodce je to dokonce jen stovka.
„No jo,“říká žena, „ale kdo se s tím nákupem má tahat? Taxik mi zajede až před vchod,“vysvětluje.
Jedno taxi právě přiváží vyzývavě oděnou ženu, jejíž minimalistické šaty působí zbytečně. „To je šlapka,“šeptá jedna z místních žen. „Ta bydlí na desítce, asi jde z noční,“pochechtává se.
Na první pohled se tomu ani nechce věřit, ale i v panelácích, které jsou v některých částech průhledné, žijí lidé. Někteří nemají ani elektřinu, svítí si svíčkami a vodu si chodí ohřívat k sousedům. A ti pak platí mimořádně vysoké zálohy. „Dávám 3 800 korun za elektřinu a ještě mi přišel nedoplatek osm tisíc,“tvrdí jedna z obyvatelek.
Vybydlená desítka na tom ale prý ještě není úplně nejhůř. „Nejhorší je třináctka,“shodují se místní. Jenže čas od času do ní musí i ti, kteří bydlí jinde – právě v páchnoucí třináctce je totiž v přízemí jediná výdejna pošty pro celé sídliště.
„Děti všechno zničí,“říká postarší muž. „Támhle,“ukazuje na prostranství vedle paneláku, „bylo hřiště na basketbal. Odřezaly koš a hodily ho do sběru. Dětské prolézačky taky,“ukáže na opačnou stranu k zarostlé louce, kde lze už jen tušit někdejší hřiště.
„Proč kradou? Na fet,“řekne. Dětmi rozumí malé školáky i pubertální výrostky. „Ani na balkoně nesmíte nic nechat, všude vlezou, jsou jako myši,“dodává.
„A kdo za to může?“vmísí se do hovoru žena. „No? Rodiče! To je jejich chyba, nikoho jinýho!“
Po poledni se prostranství mezi paneláky zaplní dětmi ze zdejší základní školy. A hned dotírají na reportéry MF DNES, které považují za vetřelce.
„Jste od kriminálky? Tak od sociálky?“vyzvídá asi desetiletý capart. Nejspíš právě policista nebo úředník je zdejším nejčastějším hostem zvenčí. Jakmile se dozví, že reportéři nejsou z úřadu ani od policie, okamžitě se toho snaží využít: „A pane, nemáte deset korun na půjčení?“
Další, ještě mladší kluk se postaví před novináře, dá si ruce v bok, provokativně se mu zahledí do očí a kývne hlavou: „Co, ty mrd.o?“S ostatními dětmi napjatě sleduje, co to slovo vyvolá. Když se nedostaví žádná reakce, všichni se zklamaně otočí a odcházejí.
Staříkova slova o myších potvrdí další kluk. Vyhoupne se na stříšku nad vchodem jednoho z paneláků a leze po stěně domu. Při tom se přidržuje nebezpečně chatrných rámů, až zmizí v okně ve druhém patře.
Vedle hloučku dětí se zastaví dvě ženy. Jednu před chvílí přivezl taxik z „noční“, druhá na trasu teprve míří. „Jdeš taky?“huláká. „Jdu se umejt, je vedro,“zavrtí hlavou kolegyně. „Vedro je,“souhlasí první, „ale šou...t můžeš, ne?“prohlásí před dětmi. Děti taková slova nepřekvapují, nejspíš je neslyší poprvé.
Do kontejnerů
Jaká je budoucnost Chanova? Dospělí už žádné zlepšení nečekají, počítají s tím, že v otřesných podmínkách bez tepla, teplé vody i bez elektřiny dožijí. Práci neseženou a bydlení jinde také ne. Jen jejich děti mají šanci, pokud se vyučí.
A vedení města? Mluvčí magistrátu Alena Sedláčková odpověděla odkazem na květnový text v radničních novinách, v němž se píše, že se magistrátní pracovní skupina „zabývala možností transformace sídliště Chanov na formu tzv. modulového bydlení“. A že se členové skupiny byli v březnu poučit ve Vsetíně, kde si prohlédli známé kontejnery na bydlení pro tamní Romy. „Modulové bydlení je směrem, kterým by se mělo sídliště Chanov ubírat,“stojí v Mosteckých listech.
Letos se má zbourat jeden z paneláků a jeho obyvatelé se mají přestěhovat do prvních kontejnerů v první polovině příštího roku. Moduly budou stát na stejném místě v Chanově. Proti bydlení v nich však Romové protestují.