Peníze na činži, postrach seniorů
Zůstat ve stáří sám znamená pro desítky tisíc lidí také existenční pohromu. Třeba v Praze padne na tržní nájemné i celý důchod osamělého seniora.
PRAHA Zatímco osaměle žijící muži senioři zaplatí za bydlení odhadem 70 procent svého důchodu, ženy seniorky utratí za bydlení v pronájmu asi 80 procent svého důchodu, a v Praze a v Brně i mnohem více. Vyplývá to ze statistik, které zpracovala Rada seniorů ČR. „Podíl nákladů na bydlení na příjmech seniorů v Praze a statutárních městech vysoce přesahuje stanovenou hranici 40 procent. To není v Evropě obvyklé,“říká předseda Rady seniorů ČR Zdeněk Pernes.
Podle statistického úřadu se problém, kdy je senior sám na placení
nájemného, týká 140 tisíc samostatně žijících důchodců z celkem 717 tisíc jednočlenných seniorských domácností. Osamělé ženy jsou na tom nejhůř, pokud zároveň nepobírají vdovecký důchod.
Praha je na tom podle propočtů Rady i statistik ČSÚ nejhůř – tady osamělý důchodce ve 40metrovém bytě s tržním nájemným podle Pernese nechá měsíčně 17 305 korun včetně poplatků za vodu a energie. Penze muže v Praze přitom podle České správy sociálního zabezpečení činí 14 421, u ženy 12 300 korun (s vdoveckým důchodem o 8 100 korun víc). Bez pomoci rodiny nebo státu se tedy neobejdou.
„V poradně jsme měli případ v Praze 6, kdy seniorce poradce spočítal, že po zaplacení bydlení je minus 20 korun na den. Pokud nemá v takovém případě člověk našetřeno nebo děti, co by mu to mohly doplácet, tak má smůlu,“říká mluvčí Rady seniorů Lenka Desatová.
Pokud nepomůže rodina, jsou tu sociální dávky – konkrétně příspěvky na bydlení a u nejchudších doplatek na bydlení. Podle mluvčí Úřadu práce ČR Kateřiny Beránkové se měsíčně vyplácí více než 55 tisíc příspěvků na bydlení do domácností, kde je aspoň jeden důchodce. „Slyšel jsem, že se někteří stydí to využívat. Říkáme svým členům, aby svým seniorům vysvětlili, na co mají nárok, a pomohli jim s tím,“uvádí Milan Krček, výkonný místopředseda Občanského sdružení majitelů domů.
Sdružení nájemníků ČR se snaží ve spolupráci s neziskovými organizacemi, podporujícími sociálně slabé, v Česku prosadit německo-rakouský model stanovení nájemného. Každá obec by mohla stanovit ve spolupráci se soudy cenové mapy – rozmezí, kolik se smí v dané lokalitě za byt určitého typu účtovat na nájemném.
Pro společnost, tedy pro stát, by bylo nejjednodušší přestěhovat tyto lidi do bytů se sníženým nájemným, které vlastní daná obec. Jenže to nejde.
„Obce rozprodaly odhadem 80 procent svého bytového fondu, který dostaly do vínku a neměly se o něj jak starat. Zastupitelstva obcí podlehla tlaku na odprodej bytů do soukromého vlastnictví a navíc sama neměla z čeho byty opravovat, tak se toho masově zbavovala. Tyhle byty teď zoufale chybějí. Mluví se o výstavbě, ale nefunguje to,“říká Milan Krček za Občanské sdružení majitelů domů.
Ministerstvo pro místní rozvoj už léta připravuje zákon o dostupném bydlení, kde by se obcím stanovila
povinnost udržovat určité procento vlastních nebo dotovaných bytů v obci pro tyto účely. Zatím se ale nepodařilo shodnout na konkrétních podmínkách a především na tom, kde na to vzít.
Data Rady seniorů ČR ukazují, že nejhorší je situace v Praze, kde si bydlení v pronájmu senioři v podstatě nemohou dovolit, protože jeho
cena převyšuje jejich důchod. Praha sice má 561 seniorských bytů, kde je nastaveno velmi nízké nájemné, konkrétně 60,6 Kč za metr čtvereční, ale podle dat rady v hlavním městě žije v pronájmu 30 289 osamocených seniorů.
Druhé a třetí místo v žebříčku měst nejhorších pro život osamělých důchodců zaujímá Brno a Zlín. Senior
kám tamní bydlení spolkne přes 90 procent jejich důchodu. Jak uvedla tisková mluvčí města Brna Radka Loukotová, moravská metropole sice disponuje obecními byty zvláštního určení, které tvoří buď byty bezbariérové, nebo byty v domech s pečovatelskou službou, ale je na ně pořadník. I když město vlastní 1 245 takových bytů, čeká se na ně několik let. „Na garsonku zhruba pět let, na 2+kk ještě déle. Na jeden byt čeká zhruba 8 lidí,“sdělila Loukotová.
Počet bytů v těchto projektech nedostačuje. Podle předsedy Sdružení nájemníků Milana Taraby by problém mohla odstranit právě domluva mezi stranami podle německého vzoru. „Německo a Rakousko přijaly legislativu, kde zavádějí cenovou mapu obcí: obec si u každého bytu po dohodě s organizacemi nájemníků, majitelů domů a soudy stanoví rozpětí ceny u každého bytu – podle jeho velikosti, typu, polohy, občanského vybavení – a tuto cenu zakonzervuje na pět let,“vysvětluje Taraba. Zavedl to například Berlín nebo Drážďany. Oslovená ministerstva se podle něj ale zatím brání s tím, že by šlo o znovuzavedení regulace nájemného, která v Česku skončila v roce 2012.
Dnes se může nájemník bránit před přemrštěným zvýšením nájemného u soudu a argumentovat takzvaným místně obvyklým nájemným. Ten se určuje dvěma způsoby – například podle cen podobných bytů nabízených realitními kancelářemi.