Jeho Excelence Karel Gott má cenu za dialog

Člověk musí být opravdu mimořádně velkorysý mecenáš, aby si na dobročinné aukci koupil obraz od Kateřiny Brožové; jak sama herečka a novopečená výtvarnice přiznala, prý vůbec první obraz, jaký kdy namalovala.

Ale musel by být také hodně velký cynik, aby ani nezatleskal, když na témže večeru při udílení mezinárodních cen nadace Trebbia převzal brzký osmdesátník Karel Gott ocenění za přínos k dialogu národních kultur. Což učinil s vtipným upozorněním, že trofej takového druhu dostává poprvé a že má zatím kupodivu jenom jednu.

Pravda, ceny Trebbia představují zvláštní směsici ušlechtile nazdobené noblesy a soukromnického večírku. Evropské kulturní ocenění založené na vztahu mezi mecenáši a tvůrci má za osmnáct let ve své kronice podivuhodnou sbírku jmen. V nominačním výboru působili třeba Václav Havel, Meda Mládková či Jiří Bělohlávek, ocenění dostali Ronnie Wood ze skupiny Rolling Stones (jehož obraz se také dražil), Sir Nicholas George Winton nebo Ladislav Chudík, ale také například kambodžský král, mongolský šamanský básník nebo rozličné podnikatelské veličiny.

Na jedné straně se ceremoniálu poskytuje Pražský hrad a záštita prezidentů Česka i Slovenska, sedí se tu ve slavnostních róbách u slavnostních stolů, hrají symfonici, zpívá se opera.

Na straně druhé tady pouze vzácní jednotlivci vychovaně povstanou k udílené poctě, jak káže bonton, a suma za vydražené obrazy od amatérských malířů připomíná spíše výsledky bohatší tomboly.

Nicméně při vší úctě k ostatním letošním laureátům, od Čechomoru přes ukrajinskou dirigentku Oksanu Lynivovou až po slovenského klavíristu Mariana Lapšanského, stačí jedno jediné nezpochybnitelné jméno, aby cena dostala patřičný lesk.

Zvláště když se k nositeli přidá chytrá diplomatická obezlička, protože evropskou trofej Karlu Gottovi předávali svorně velvyslanci Ruska a Německa. Okázale efektní gesto smíření Jejich Excelencí prostřednictvím Zlatého hlasu z Prahy.

Jistě, ve vnitrostátním měřítku už to známe, Karel Gott zůstává pevným bodem v našem malém vesmíru pro několik generací napříč roky i režimy a jeho hymna zazpívaná s Karlem Krylem 4. prosince 1989 na Václavském náměstí měla podobně symbolický význam vstřícného mostu mezi disentem a většinovou společností.

Podobně může vyslanec naší hudby účinkovat v mezinárodní dimenzi, jestliže, jak na večeru zaznělo, „jeho včelka Mája dokáže vnést usměv dokonce i na tvář Němců“. Vielen dank, spasibo, děkoval Gott.

Čím blíže k jeho osmdesátinám, tím více se budou množit oficiality, dary, ovace. Ne že by o ně šlo, statistiky už nyní evidují 42 cen Slavík, na padesát milionů prodaných desek a vyznamenání všeho druhu: Řád Jurije Gagarina, Zlatou jehlu Polydoru, Zlatou harfu ze Stuttgartu, čtyřnásobnou cenu Trophée nationale na přehlídce MIDEM v Cannes, Třešňové květiny na festivalu v Tokiu – a také titul Zpěvák století, který se zrodil z loňské rozhlasové ankety ke stému výročí založení Československa.

Takovou kolekci už jedno ocenění Trebbia nevytrhne. Ledaže by se datum zpěvákova narození – 14. červenec, výroční den dobytí Bastily ustavený za státní svátek ve Francii, uzákonil jako státní svátek i u nás. Cyril a Metoděj, Jan Hus, Karel Gott; krásné tři dny prázdninového volna.

Ale vážně, zásadní dar už jubilant dostal. I svým vystoupením na cenách Trebbia totiž doložil pravdivost úsloví, že věk osvobozuje: čím je starší, tím víc si utahuje z vlastní osoby. Takže v devadesáti už bude vtipem hýřit – a sebeironie je nejlepší dialog.