Rozhovor: diskžokejem za „totáče“
„Jezdili jsme na oficiální svazácké diskotéky, večer jsme pak hráli v podnicích typu hotelu Jalta - pro galerku,“vzpomíná diskžokej Michael Viktořík.
Sedmnáctého listopadu roku 1989 nebyl Michael Viktořík na Národní třídě, nýbrž na druhém, smíchovském břehu Vltavy, kde plnil svou roli diskžokeje v lokále U Holubů. Právě onoho pátečního večera tam shodou okolností prvně naživo zahrála i skupina J.A.R.: „Jakýpak vokolky, jdeme balit holky,“rapoval Viktořík, známý též coby Vrtulník, kterému je dnes třiapadesát let a s J.A.R. vystupuje stále.
Roku 1989 jste byl třiadvacetiletým diskžokejem. Co tomu předcházelo?
Ještě než jsem začal dělat do muziky, byl jsem sportovcem, hrál fotbal za Bohemku, reprezentoval ČSSR. Do patnácti – pak jsem musel vrcholového sportu nechat kvůli problémům s páteří.
Cestoval jste s fotbalem na Západ?
Začátkem osmdesátek mě Bohemka vzala do Itálie. Tehdy už jsem si domů nepřivezl značkové kopačky, po kterých kluci za komunistů tak toužili, ale první desky; hlavně barevnou muziku.
Jak jste vnímal tehdejší režim?
Od puberty jsem měl západní, drzej ksicht, ale spousta věcí mi procházela, řeknu příklad. Otec zemřel v sedmadvaceti letech 5. srpna 1968, nemělo to nic společného s okupací. A střih: V osmé třídě byl zase nějaký komunistický svátek, já to frackovitě komentoval, „ach jo, všude ruský prapory“, zaslechla mě ruštinářka a říká: „Viktoříku, tatínek ať přijde do školy.“Já odpověděl, že tatínek nepřijde: „Zemřel v srpnu ’68.“A tím jsem ze soudružky udělal blbce – nevěděla, jestli ho náhodou nezabili někde na barikádě. Radši to nechala být.
Co jste studoval po základce?
Nikdy jsem nic nedodělal. Pořádně mě zajímala jen muzika nebo fotbal a všichni říkali, že budu fotbalistou, případně hercem, tak mi stačí učňák. Což nevyšlo, najednou jsem nevěděl, co a jak, ale ještě po vojně jsem například chodil na lidovou konzervatoř a studoval obor „herectví–moderace“u profesora Ivana Vyskočila. To už jsem ovšem byl diskžokejem.
Jak jste se k té práci dostal?
Za Bohemku jsme nastupovali spolu s Martinem Hrdinkou, kterého muzika zajímala stejně jako mě; vzpomínám, jak jsme si koncem základky hráli u nás doma na Kiss. Zatemnili jsme okna, plivali oheň, po bradách nám stékal kečup, úžasný mejdany! Společně jsme začali nakupovat desky – třeba singl Billie Jean od Michaela Jacksona jsem měl v šestnácti.
Jak obtížné bylo takový singl získat?
Na burze stála deska stovku, měsíční plat byl patnáct set. Když jste chtěl hit, dejme tomu Japanese Boy od Aneky, což byla pro diskžokeje nutnost, musel jste přikoupit ještě dvě další desky, a já si vybíral černochy, ať už to byli třeba Kool & the Gang, nebo právě Michael Jackson.
A těmi diskžokeji jste se s Hrdinkou stali jak?
Martin občas mohl uspořádat školní diskotéky přes SSM, já to zkusil s ním. Když mi zakázali fotbal, společně jsme se přihlásili do diskžokejské školy a tam se připravovali na přehrávky u Pražského kulturního střediska. Byly těžké – každoročně se hlásilo nějakých dvě stě lidí, brali čtyři.
Z čeho vás zkoušeli?
Byla tam písemka, kde jste musel být připravený na otázky od Smetany přes Gershwina po Allu Pugačevu. Pak taky kulturně-politický pohovor... Co mi šlo, to byla třetí část, při níž komise hodnotila náš projev. Tehdy jsem už suverénně jel ve stylu radia Luxembourg, byla z toho cítit angličtina.
Nikomu to nevadilo?
Přimhouřili oči. Pozornost to vzbudilo po vojně roku 1987, kdy jsem šel na rekvalifikace, díky kterým bylo možné dosáhnout na vyšší honorář. Tehdy komise brblala, že to je Luxembourg snad až příliš, jenže začala perestrojka, a tak jsem řekl: „Přestavba, ne? Dívejte se na to takhle.“
Honorář vám zvýšili?
Jasně. Základ pro diskžokeje byl 120 korun za večer, ale já bral nakonec čtyři kila. Za pět set hrávali Oscar Gottlieb, Miloš Skalka nebo Jakub Jakoubek – to už byli konferenciéři.
Potkával jste se s těmihle slavnými kolegy?
Brzy jsem se dostal do Disko týmu, což byla parta asi dvaceti diskžokejů, která jezdila po republice. Na diskotékách jsme pořádali soutěže miss a každoročně vyhlašovali Duhovou desku; to přenášela dokonce i televize. Já se od ostatních lišil v tom, že jsem čím dál víc směřoval k soulu, funky nebo rapu. Byl jsem tím, kdo k nám tahá takzvaně imperialistický sound – muziku ze Západu.
Jak jste se k ní dostával?
Na vojně jsem byl v Malackách, kde se dala na Rakušácích naladit americká hitparáda Top 40. Hitem byla třeba rapová verze písně Holiday od Madonny - to se mi líbilo a říkal jsem si, že bych nejspíš rapovat zvládl taky, takže už tehdy jsem si psal první texty. A nejen texty.
Já dělal na vojně štábní krysu, písaře, a po prvním roce jsem se rozvedl...
... počkejte, vy jste se ženil před vojnou?
Jo, první dceru jsem měl v sedmnácti. Rozvod znamenal ťafku, ale jak už jsem byl zvyklý psát, obrátil jsem svou depresi v umění a napsal divadelní pásmo na muziku Mika Oldfielda, které jsem nazval hrozně: Květ radosti a štěstí. Zúčastnili jsme se soutěže armádní umělecké tvořivosti a postoupili do finále slovenského okruhu, kde jsme skončili druzí, ale kdybych vyhověli svazákům, možná bychom vyhráli.
Proč myslíte?
Porotcům se všechno líbilo, ale přáli si, aby zaznělo, že v souboji dobra se zlem je dobrem socialismus. To jsem odmítl: „Vždyť už takhle tam recitujeme třeba levicového autora Bertolta Brechta!“Do celorepublikového finále jsme se nepodívali, ale nevadí. V šestaosmdesátém jsem se z vojny vrátil a měl razítko na to, že můžu vykonávat „Svobodné povolání: diskžokej“, což byl sen.
Jak vaše práce vypadala?
S Disko týmem jsme jezdili bavit lidi na veliké akce po republice. Pak byly oficiální, svazácké diskotéky pro mladé – já nosil copánek, na sobě měl bílé hadry s fiží, před publikem jsem se vynořil z mlhy jako Amadeus, i můj set začínal peckou Rock me Amadeus od Falca. No a po večerech jsme hrávali v podnicích typu hotelu Jalta – prostě pro štětky.
Pro prostitutky?
Pro galerku, do které vedle například veksláků patřily i tyhle ťapiny, jak jsem jim říkal.
Kolik jste vydělával?
Když počítám, že se hrálo patnáctkrát měsíčně, tak zpočátku třeba dva, ale koncem osmdesátek už šest tisíc. Mohlo to být víc, ale já například právě od holek prachy nebral.
Nabízely?
Jo, ale nejsem prodejnej a ony to respektovaly. Většina diskžokejů chtěla hrát v té Jaltě co nejvíc, protože věděla, že tam štětky platí – hodí pět set a řeknou: „Dvakrát Čau lásko!“Já ale nejsem jukebox, hrál jsem jim Kool & The Gang.
I tak jste si nejspíš neměl nač stěžovat.
Neměl – byl jsem rozvedenej, mohl se bavit, a přibývající svobodu jsem cítil tak nějak všeobecně. Komunisté pořád ještě oblbovali národ, chtěli určovat, která muzika je správná a která závadná, ale moc se jim to nedařilo, čehož jsem využíval.
Tehdy jste už začínal rapovat před publikem?
K tomu jsem dostal příležitost na diskotéce U Holubů, která fungovala od konce roku 1987. Scházeli se tam pak třeba Laura a její tygři, Yo Yo Band, Jirka Korn, a kromě nich i Ota Klempíř nebo Roman Holý.
Čili základ budoucích J.A.R.
Přesně. Ota přinesl první text, „Jakýpak vokolky, jdeme balit holky“. Já k tomu dopsal abecedu, „A jako Alena, Alice, Anna...“, a zkraje roku 1989 jsme to začali rapovat spolu.
Vnímal jste, že se konají protirežimní demonstrace?
Vnímal, ale přiznávám, že jsem na ně nechodil, nejsem typ aktivisty. I tak jsem snad pro revoluci udělal dost; na pódiích. Právě proto, že jsem pouštěl zapovězenou hudbu. Určitě neuděláte chybu, pokud tenhle článek nazvete: „Michael V. – Symbol svobody“.
Co byste asi tak dělal, kdyby k převratu na podzim roku 1989 nedošlo?
Myslím, že bych nakonec buď emigroval, anebo skončil ve vězení, ale opakuju: perestrojka znamenala výrazné uvolnění poměrů, už i já se občas dostal do televize... Dělal jsem diskotéky po barech – nic světobornýho. Mohl bych v tom asi pokračovat do důchodu, ale mně by pouštění muziky nestačilo. Ve třiadvaceti je to fajn, o deset let později už tolik ne. Čili pro mě přišla revoluce v pravý čas.
Jak jste prožíval 17. listopad?
O jeden víkend později jsem se měl zúčastnit Mistrovství republiky v rapu, které se chystalo v Bratislavě, a tamní pořadatel se zmínil, že by byli rádi i za nějakou rapovou kapelu. Na to jsem řekl, že ji sice nemám, ale založím, protože s Otou už jsme tou dobou rapovali na hudbu, kterou nám složil Roman Holý.
A sedmnáctého jste prvně vystoupili společně?
Jo, U Holubů. Je náhoda, že to vyšlo právě na tenhle den, my se jen chtěli připravit na Bratislavu. A kdy jindy než v pátek? Přece nebudeme dělat párty v úterý?! Takže Roman spustil půlhodinový set, byl plný lokál, Martin Kučaj (syn Marie Rottrové) hrál na kytaru, Jirka Šíma z Yo Yo bandu na saxofon, lidi nadšení... Nově příchozí pak vyprávěli, co se dělo na Národní třídě, ale naše jediná přiopilá reakce zněla následovně: „Jste blbí, měli jste bejt tady.“
Jak jste pak dopadl v Bratislavě?
Vyhrál jsem titul mistra republiky v rapu, potom jsme si dobře zahráli s J.A.R. a zašli do slovenské televize na rozhovor, kde se nás zeptali na význam zkratky v názvu.
Co jste řekli?
Nejdřív pravdu. Hlavně Ota Klempíř tehdy držel palce bílé menšině v Jihoafrické republice, pořád o tom mluvil, takže název jsme vybrali podle země. V ní byl ale pořád ještě apartheid, Nelson Mandela seděl ve vězení a v televizi řekli, že takovou odpověď odvysílat nemůžou. Narychlo jsme plácli, že J.A.R. znamená Jednotka akademického rapu, a tak se to o nás píše dodnes.
Co pak? Úplně se změnil život?
V devadesátém jsem jel nakupovat desky do Německa, rok nato poznávat diskotéky v New Yorku, na podzim 1991 jsem otevíral vysílání radia Golem, kapele se hodně dařilo hlavně na Slovensku... Devadesátky otevřely mimo jiné přístup ke drogám, i já zažil zábavné období a přežil. Z důvodu finanční negramotnosti jsem udělal pár kiksů s penězi, ale celkově to byla výborná, svobodná doba.
A pořád je?
Je. Já demonstrovat nechodím. Uznávám, že v osmdesátém devátém byl k protestům vážný důvod, ale ten dnes není. Svobodu a demokracii máme a zatím pořád platí: Dělej, co chceš a umíš – ono se ukáže, jestli na to máš... Takže se snažím dělat, co umím.