AGENT PROVOKATÉR Z NÁRODNÍ
Rozhovor s Ludvíkem Zifčákem o listopadu 1989
Je to paradox. Sedíme s Ludvíkem Zifčákem v jeho hotelu v Karlově Studánce na Bruntálsku a nedaleko na stěně visí obrázek Václava Havla s jeho podpisem a připomínkou někdejší návštěvy. Vedle jsou fotografie a autogramy dalších známých osobností i porevolučních politiků.
„To jsou obrázky ještě z doby, než jsem v roce 2010 penzion koupil. Ještě tady byl obrázek Karla Kryla, ale toho si jeho příbuzní přáli sundat. Trochu mě to mrzí, protože Krylovy písničky hlavně z 90. let mám rád a jsou výstižné,“říká muž, který do české historie vešel jako důstojník komunistické Státní bezpečnosti (StB), jenž před třiceti roky na studentské demonstraci 17. listopadu údajně sehrál úlohu mrtvého studenta. Pokud tomu tak bylo, pomohl nechtěně zažehnout sametovou revoluci.
Proč mladík z Břidličné, městečka na Bruntálsku, touží vstoupit do StB?
Já ale chtěl jen do Sboru národní bezpečnosti, být policistou. Byla to trochu rodinná tradice. Rodiče byli přesvědčenými komunisty, bratr dělal kriminalistu. Přál jsem si ho následovat. Vyučil jsem se instalatérem a pak vystudoval policejní i vojenskou školu.
A kdy jste se odklonil od kriminalistiky k StB? To byl velký rozdíl.
Ze Státní bezpečnosti mě kontaktovali už na vojně, když jsme myslím v roce 1981 byli na zhruba dva měsíce nasazení na sovětsko-afghánské hranici. Pak jsem přešel k policejnímu pohotovostnímu pluku a nakonec se dostal k tajné policii.
Co vás nakonec přesvědčilo ke vstupu do StB?
Teď řeknu něco, co mnohé asi překvapí, ale je to pravda. Státní bezpečnost byla tehdy u všech policistů brána jako elitní výběrová složka. A kdo nyní říká, že by tam nešel, tak je to blbost.
Jak jste se stal falešným Milanem Růžičkou, studentem Vysoké školy báňské v Ostravě?
Cílem Státní bezpečnosti bylo ovlivnit disidentské hnutí a další neoficiální aktivity ve společnosti. A mít informace přímo od zdroje. A jak tehdy, tak jistě i v současnosti patří k práci tajné policie zlegalizovat svého pracovníka v cílovém prostředí. Já dostal za úkol zorganizovat neoficiální studentské hnutí a postupně se dostat mezi disidenty. Takže jsem měl falešné doklady, dělal přijímačky na VŠB, obor ekonomie, chodil na zkoušky a byl na kolejích.
Neumím si to představit. Mít více životů, stále něco tajit, předstírat...
Zvyknete si. Měl jsem práci, rozkazy, poslání. Nemůžete o své práci mluvit ani doma. Ostatně, moje manželka si až do roku 1989 myslela, že pracuji u dopravní policie.
Prosím?
Jistě, to jinak nešlo. Ani rodiče nic nevěděli, jen bratr něco tušil.
To jste pak asi měl co vysvětlovat.
Ano, když došlo k odhalení, tak to bylo i doma velmi náročné a složité. Ale manželka nakonec pochopila a podporuje mě dodnes, za což jsem jí velmi vděčný.
Kdy jste byl poprvé nasazen na pražskou demonstraci?
Poprvé to bylo 21. srpna 1989, pak jsem ještě byl na protestech 28. října. Dokonce jsem byl zatčený a strávil nějaký čas ve vazbě. Nemohl jsem pravou identitu odhalit ani před policisty.
Kdy se začal v StB plánovat postup a úkoly pro 17. listopad?
Hned po říjnovém protestu. Už dříve jsme společně s Radkem Váňou a Petrem Fialou založili nezávislé studentské sdružení.
A co bylo cílem? Demonstrace 17. listopadu totiž byla svou brutalitou výjimečná.
Tak určitě neměla vést ke změně společenského řádu. Měla být využita jen k tomu, aby museli odejít z vedení komunistické strany zastánci starých pořádků a dostali se do popředí progresivnější lidé. Kdo měl nastoupit, to přesně nevím, to nebyla moje starost, ale určitě měli odejít Jakeš, Husák, Biľak a jim podobní. Takže připravovaná byla změna jen v rámci socialismu.
A jaké byly vaše konkrétní úkoly?
Já měl pod sebou sedm lidí od StB, ti zase vedli různé rezidenty. Náš cíl byl jasný. Přivést dav lidí z akce k padesátému výročí smrti Jana Opletala do centra Prahy a já měl sehrát roli takzvaného mrtvého studenta Martina Šmída.
V jednom z našich rozhovorů k výročí sametové revoluce vzpomínal spoluorganizátor demonstrace Jiří Jaskmanický, že jste už na Albertově měl za úkol vyvolat s ním konflikt a dát mu přes ústa.
Četl jsem to a je to hloupost. To jméno si sice vybavuji, ale vzpomínám si jen na spor s Markem Bendou, který chtěl, aby akce skončila na Albertově a nikam dál se nešlo. Naši lidé, a myslím, že i já, jsme proto začali vykřikovat, že se musí jít na Václavák.
Ale na Národní třídě to pro vás musel být šok, když jste zjistil, že není žádná úniková cesta. A musel být ten zákrok až tak brutální?
Tak kdybychom chtěli odejít, asi by to šlo. A nemyslím si, že by se v tvrdosti nějak výrazně lišila od předchozích. Jedinou změnou bylo, že dav byl obklíčen a znemožněny únikové cesty.
O vaší roli jsem četl hodně. Podle jedné verze jste byl důležitou složkou StB při akci v podobě mrtvého studenta, ale podle druhé jste byl jen pěšákem, který po ráně pendrekem omdlel.
To není pravda. Jednu ránu pendrekem jsem sice dostal, ale tu jsem vykryl. Pak jsem zůstal ležet právě na místě, kde lidé nyní pokládají svíčky. Pak mě odvezla vojenská sanitka do Nemocnice Na Františku, kde mě prohlédl lékař. Pak jsem hned odešel.
A jaké bylo hodnocení akce v StB?
K tomu už poté vinou následujícího vývoje situace nedošlo.
Mám o vaší verzi pochybnosti. Kdyby StB vše tak detailně organizovala, tak nechápu, proč se dosud neobjevila fotografie onoho zbitého mrtvého studenta a proč by tajná policie nechávala rozšíření fámy na drogově závislé Drahomíře Dražské?
Domnívám se, že nějaká fotografie se mnou, jak ležím na Národní, asi bude někde existovat. A rozšíření zprávy mělo na starosti více lidí.
Před pěti lety jste sliboval, že ukážete vázací akt mlčenlivosti Dražské, která jakoukoliv spolupráci s StB odmítá...
Ano, to mám k dispozici, ale ještě nenastal správný čas. Víte, Dražská nemusela vědět, že se stýká s lidmi od StB, ale na druhé straně podepsala mlčenlivost a přijímala pokyny.
Pokud přijmu vaši teorii o snaze změnit socialismus zevnitř, tak týden následující po demonstraci musel být pro vás šokem. Plné Václavské náměstí, pak Letná, disidenti na tribunách, generální stávka...
Ano, bylo to pro mne překvapení. Zlomem podle mě bylo páteční jednání ústředního výboru KSČ (24. listopadu – pozn. red.). Tam se měla odehrát změna. Vedení sice odešlo, ale už nenastoupili lidé, kteří měli. Do čela se dostal Urbánek, který nebyl ničeho schopen.