Reportáž: Když vzplála Varšava
Reportáž z Varšavy, kde před 75 lety začalo povstání. Město po něm skončilo mnohem hůř než Berlín nebo Hirošima, tedy viníci, kteří v dokumentech vypadají jako oběti.
Kupředu teď můžeme postupovat jen kanalizací pod Varšavou. Některé kanály jsou tak úzké, že člověk musí jít v podřepu, ale tenhle má na výšku určitě dva metry. V temnotě svítí na cihlové zdi jen nápis bílou barvou: Uwaga Niemcy. Pozor, Němci. Dvě šipky ukazují nahoru. Tam jsou.
Jde o život. Němci sem shora mřížkami kanálů zavedli mikrofony, aby slyšeli kroky. Anebo sem naházeli střepy skla, láhve, prázdné konzervy. Všechno jsou to pasti.
Zaskřípání střepu, na který šlápneme, zvuk kutálející se plechovky, do které ve tmě kopneme, může být rozsudek smrti.
Němci začnou dolů pumpovat naftu s benzinem a zapálí ji i s námi. Nebo sem naházejí granáty. Nebo na nás vypustí plyn.
Ale prošli jsme dobře. Na stropě další nápis vápnem: Krakowskie Przedmiescie. A šipka.
Dva kroky tím směrem a vylezeme ze srpna 1944 do roku 2019. Kanalizace byla umělá. Je v Muzeu Varšavského povstání.
To je ve varšavské čtvrti Wola, která se tehdy stala dějištěm asi největšího jednorázového masakru druhé světové války. Možná čtyřicet tisíc, ale možná taky pětapadesát. Lidí postřílených, ubodaných, upálených a roztrhaných granáty za pouhé první tři dny.
Wieslawa Chelmiňská už jako starší paní vypráví do kamery, co prožila, když jí bylo třináct: „Moje malá sestra byla zraněná v první den povstání, a tak jsme ji šly s maminkou navštívit do nemocnice. Ležela ve sklepě. K večeru ale nemocnici obsadili Němci, kolem krku měli girlandy granátů. Vyhnali nás na dvůr, bylo nás tam asi pět set. Pak skupinu za skupinou posílali do sklepa. Sotva tam lidé vešli, okénky je postříleli. S matkou jsme šly v poslední skupině. Viděla jsem, jak ji zastřelili ranou do hlavy. Snažila jsem se ji chytit, ale zhroutila jsem se s ní na hromadu těl. Dalších dvacet lidí přinutili, aby vylezli na hromadu, a postříleli je. Mě trefili do ramene. Několik těl na mě spadlo a z hromady mi koukala jen hlava. V noci jsem zjistila, že nemocnice hoří, ale bála jsem se vylézt. Vyhrabala jsem se, teprve když na mně začaly doutnat gumové podrážky bot...“
Vyvraždění celé nemocnice – pacientů,
lékařů, sester a návštěv, bylo jen detailem v zabíjení, které bylo ještě rychlejší než pověstná genocida ve Rwandě. Tam zahynulo denně asi devět tisíc lidí, tady dvakrát víc, přestože Rwanda měla šest milionů, zatímco Wola bylo jen předměstí Varšavy.
Předměstí, které bylo na špatném místě mapy.
Když se večer 1. srpna 1944 dostala do Berlína zpráva, že Varšava povstala, Hitler měl jasno: obyvatelé budou vyhlazeni a město srovnáno se zemí. Do Varšavy se vydaly ze západu protipovstalecké jednotky SS a policie. Wola, která ležela na západním okraji města, byla prvním místem, kam dorazily.
Vojáci vyháněli obyvatele celých domovních bloků, vedli je do továren a cpali je na dvorky činžáků, z nichž udělali jatka.
Wanda Lurieová skončila v továrně Ursus. Minulý pátek jsem stál na místě, kde se to stalo.
Byla v devátém měsíci těhotenství, měla s sebou malé syny. Chtěla je i sebe vykoupit, jeden z vojáků si od ní vzal tři zlaté prsteny. „Ale velitel si toho všiml a rozkázal strčit nás rovnou do skupiny jdoucí na popravu. Prosím ho o život dětí, mluvím o cti důstojníka. Praštil mého staršího syna, postrčil ho a řval: Dopředu, dopředu, ty polský bandito! Děti šly a plakaly. Když ten starší uviděl mrtvé, křičel, že nás zabijí. V tu chvíli ho popravčí stojící za námi střelil do týla, další střely zasáhly mladší děti. Potom stříleli na mě. Padla jsem na levý bok.“
Kulka ji trefila do krku a vyšla tváří. Jak ležela na zemi, padala na ni další těla. Když vojáci začali dobíjet raněné, dostala dva zásahy do nohou. Když Němci odešli, odplazila se do kostela svatého Vojtěcha. Ten stojí ve Woli dodnes, je asi pět set metrů daleko.
Nakonec skončila v táboře. Dvacátého srpna porodila syna.
Na místě, kde se to vraždění tehdy dělo, je dnes klid, trávník a poblíž je hřiště pro malé děti.
Jen tady zemřelo na osm tisíc lidí, to je odhad. V roce 1945 z nich našli tunu spálených ostatků.
To je jenom jeden příběh z Woli. Když Němcům došla munice, dostali shora příkaz, ať si poradí, jak mohou. A tak přišly ke slovu pažby, bajonety a plamenomety.
Jedna čtvrť, první tři dny a možná až pětapadesát tisíc mrtvých lidí. Skoro dvacet tisíc za den, osm set za hodinu.
Je záhada, že v době, kdy v televizi vídáme dokumenty o každém zatočení spojeneckého tanku na západní frontě, o masakru ve Woli neví skoro nikdo.
Ale toho, co nevíme, je víc.
Letadlo pomalu letí nad Vislou, všude dole jsou trosky a zkáza.
To bývala Varšava. Už je to jen město ruin.
Ten film, to je sedm minut čisté hrůzy. Jen pobořené mrtvoly domů, zdi bez oken, stěny bez pokračování. Mrtvé město.
Na Starém Městě nemá snad jediný dům střechu. Často ani vnitřek. Místo, kde stával Královský palác, je úplně vyholené. Palác se vypařil. Zůstal jen světlý flek.
Židovské ghetto, to je Hirošima. Úplně stejný obraz. Pole po přeorání. Prostor několika kilometrů čtverečních je bez trosek. Místy jen hromádky kamení. A mezi tím pár cest. Přesně takhle vypadají záběry z epicentra města, které odnesla atomová bomba.
Tenhle film vyrobili Poláci z tisíců leteckých snímků zničené Varšavy. Když se na něj v Muzeu Varšavského povstání dívám, napadne mě, jak je absurdní, že v dokumentech o rozbité Evropě vidíme záběry rozstříleného Berlína, Kolína či Norimberka. Varšava, kterou si svět nepromítá, na tom byla daleko hůř.
Pětaosmdesát procent domů zničeno. Na Starém Městě jich zbylo jen pět. A v centru žil jen tisíc lidí.
Zkáza trvala jen pár týdnů a začínala radostně a s písněmi.
Koncem července 1944 se Sověti octli na dohled Varšavy. Velení tajné Armii Krajowej rozhodlo, že město povstane a vyžene Němce. Byla to pro Poláky věc cti a taky praktického významu: chtěli ovládnout svůj stát, než dorazí Rusové a vnutí jim své loutky.
Godzina W, hodina „wybuchu“, jak tomu Poláci říkali, nastala 1. srpna v pět odpoledne a všichni skutečně zpívali. Neměli zbraně, jen dobrou náladu: čekali, že do tří dnů bude po všem.
Jednou z melodií povstání byla píseň Hej, chlopcy, bagnet na broň – Chlapci, vztyčte bodáky. Napsala ji Krystyna Krahelská, jejíž tvář posloužila jako předloha soše Sirény na varšavském Rynku, a je tak dodnes symbolem města.
Krahelská byla ještě večer 1. srpna těžce zraněna a brzy ráno zemřela. Její osud je metaforou povstání.
Anebo tohle: dva tisíce povstalců se první den ze dvou stran blížily na německé letiště, aby ho obsadily pro spojenecké letouny s posilami, které nikdy neměly přiletět. Jenže na letišti bylo dva a půl tisíce Němců, což Poláci zjistili pozdě. Jedna část útočníků byla odvolána, ta hlavní se to nedozvěděla a šla si pro smrt. Padlo jich tam 1 200. Část rozjezdily tanky.
Den po dni to bylo horší a horší. Poláci bojovali jako Poláci. Do konce, chrabře a beznadějně. Neměli zbraně, neměli šanci. Rusové nehnuli prstem, Spojenci byli daleko a zajímala je hlavně Paříž.
Město a lidé mizeli den za dnem. Po 63 dnech se Poláci vzdali. Ač beze zbraní, padlo jich stejně jako Němců. Asi patnáct tisíc.
„Němci tuhle bitvu srovnávali se Stalingradem. Když povstalci odcházeli do zajetí, vojáci wehrmachtu jim tleskali,“říká průvodce v muzeu Marcin Kaczorowski.
Tohle vzedmutí cti a statečnosti odnesli však Poláci strašlivě. Ve městě bylo povražděno až 225 tisíc civilistů. Téměř všichni, kdo přežili, byli vyhnáni. Začalo plánovité ničení, Varšavu Němci srovnali se zemí. Tak, že Britové po válce radili Polákům, aby si hlavní město udělali jinde.
Poláci na hokej nečekají
Na pětadvacetimetrovém stožáru vlaje polská vlajka. Godzina W bude za dvě minuty. Po pětasedmdesáti letech, protože je 1. srpen 2019. Na obrovském kruhovém objezdu je skoro mystická atmosféra. Uprostřed vybuchly dvě dýmovnice, bílá a červená. Mísí se a kouř v polských barvách stoupá proti slunci, zahaluje stožár, ale nad tím vlaje vlajka.
Kolem objezdu se mačkají davy lidí. Spousta praporů, červeno-bílé pásky na levých pažích, jako to měli tehdy povstalci.
Auta a tramvaje stojí. Dorazila skupina motorkářů. Je pět. Houká siréna. Doprovázejí ji klaksony aut, co tady stojí. Prapory vlají a lidé zapalují světlice. Drží je ve vztyčených pažích, jako by přísahali. Pokorně sehnou hlavy.
Minuta ticha. Pak zazní hymna a dav zpívá. My na hokeji, oni v Godzinu W.
Potom se ozve potlesk. Dnešní Poláci tleskají těm, kteří bojovali a mnohdy zemřeli v ulicích, sklepích, kanálech a troskách. Těm, kteří byli postříleni a spáleni.
Poblíž postává otec se syny. Když potlesk dozní a lidé v pietě stojí, oni zpívají znovu hymnu. Otec se drží za srdce.
Tohle se děje po celé Varšavě. Od rána tam jezdí auta s vlajkami, lidé jdou do práce a v ruce mají polskou vlajku. Mnozí jsou oblečeni jako tehdy povstalci. Repliky ukořistěných maskovacích blůz esesáků, kšiltovky, řemení a vysoké boty. Kdekdo má na rukávu pásku v polských barvách s tehdejším znakem „Polsko bojuje“. Večer na každém druhém rohu někdo hraje písničky z povstání a lidé zpívají s nimi. Staří lidé, děti, dívky oblečené ve značkovém, mladíci nadupaní z posiloven.
Pro cizince je to velká zkušenost. Ti lidé vypadají, že mají jako národ něco za sebou a že by do toho šli znovu a nespoléhali by na to, že účty srovnají později na hokeji. Ale takhle to nebylo vždycky. „Komunisté neměli zájem vyprávět o povstání,“říká zástupce ředitele muzea povstání Pawel Ukielski. „Nebylo jejich.“
Ale zájem nebyl ani po nich. „V 90. letech přišel ‚konec dějin‘ – když teď máme svobodu, budeme hledět jen dopředu. To se ale změnilo po roce 2001. Spojilo se několik věcí: 11. září, dojem, že Němci se mění – tehdy lidé silně vnímali razantní výroky předsedkyně Svazu vyhnanců Steinbachové, k tomu Putin. Vyšel z toho závěr, že stát nestojí jen na ekonomice, ale musí mít také nějakou historii a hodnoty.“
„Začali jsme zkoumat, proč mladí lidé, kteří nechtěli být vojáky, se jimi přece stali a začali boj s Němci. Že viděli, že aby si mohli vyplnit své životní cíle, musí mít svobodu, demokracii a důstojnost.“
Pak hovoříme na věčné téma, jestli to za ty oběti stálo. „Ano, kritici říkají, že máme tradici řady povstání, při nichž byla řada obětí a žádný zisk,“říká Ukielski.
„Jistě, bylo hodně obětí,“dodává pak. „Němci chtěli mít z Varšavy Festung Warschau, takže mnozí z těch lidí by také zemřeli a město by bylo zničeno jako řada jiných na cestě k Berlínu. A Armia Krajowa musela po pěti letech okupace něco udělat. Kdyby ne, byl by to velký úder pro hrdost národa.“
„Kromě toho si myslím, že Varšavské povstání pomáhalo držet i odpor proti komunismu. A taky že díky této zkušenosti proběhly události v 80. letech v Polsku nekrvavě. Solidarnošč tak bylo první polské povstání bez krveprolití.“
Zatímco hovoříme, venku se děje něco pro Čecha neuvěřitelného. Před vstupem do muzea povstání je dlouhá fronta lidí čekajících, až na ně dojde řada. Je pátek po obědě. Den po Godzině W.
Poblíž rostou další varšavské mrakodrapy, ale všude kolem je nějak cítit i vzpomínka na to, co bylo. Třeba na dvanáct tun lidského popela a ostatků, které byly jen tady, ve čtvrti Wola.