Jdu do armády. Jako brácha
Patrik padl na misi, Filip rukuje. Matce navzdory.
Slíbili jsme si to s bráchou, než odjel na misi, že to zkusím a budeme sloužit spolu u jednoho útvaru,“řekne pomalu tlumeně Filip Štěpánek, mladý osmadvacetiletý kuchař z Mokroušů na Rokycansku, a zadívá se na pomník před sebou. Na pomník svého o dva roky mladšího bratra Patrika, který zemřel přesně před rokem spolu s dalšími dvěma českými vojáky v Afghánistánu při útoku sebevražedného
atentátníka. Filip teď – jako bratr – narukuje do armády. Chce sloužit vlasti a stejně jako bratr, který padl, se chce vydat na misi bojovat proti terorismu.
„Těžko se to vysvětluje, ale my jsme měli s bráchou k sobě strašně blízko. Než odjel na misi, tak jsme se domlouvali, že zkusím přijímač do armády. Bál jsem se, že neudělám zkoušky, neprojdu zdravotní prohlídkou, ale tenkrát jsme si slíbili, že to prostě zkusím... To on a jeho smrt mi dala impulz, že je to třeba zkusit a nezavrhovat rovnou,“vypráví Filip.
Slíbili jsme si, že to prostě zkusím. Jeho smrt mi dala impulz, že je to třeba zkusit a nezavrhovat rovnou.
Zdravotní prohlídku i fyzické testy má nyní úspěšně za sebou a v říjnu odjíždí na kurz základní přípravy. Je odhodlaný a ke své cestě do uniformy přistupuje neobyčejně svědomitě. Vojenský dril má tak nějak v krvi. Jeho otec – který od rozvodu s rodinou nežije a chlapce vychovávala maminka – byl dvacet let voják z povolání. „Měli jsme k armádě automaticky blíž než jiní. Už jako kluci jsme byli často v kasárnách,“zasní se Filip Štěpánek.
Vyučený kuchař má nyní dobře placené místo šéfkuchaře v restauraci. „Počítám s tím, že si vstupem do armády finančně pohorším a vydělám si méně, ale pro mě je to služba, povinnost a přesvědčení,“říká.
„Beru to prostě tak, že vím, že by na mě byl brácha naštvaný, kdybych se na to, co jsme si slíbili, vykašlal a řekl si, že po tom, co se stalo, to teď už do armády vůbec nezkusím...“pokračuje Filip Štěpánek a vypráví, jak chlapci plánovali, že spolu budou sloužit u 42. mechanizovaného praporu v Táboře.
Patrikův sen se splnil, Filip tam míří nyní. „Pro mě je to neuvěřitelná odvaha. Dokáži si představit, co prožil, a vážím si jeho rozhodnutí. Kdyby přišel, budu velice rád,“vzkázal Štěpánkovi velitel mechanizovaného praporu v Táboře Daniel Cekul. Filip Štěpánek věří, že bude stejně dobrý voják jako jeho bratr a že i on se dostane na misi. „Samozřejmě člověk musí prokázat své kvality, aby jej vybrali. Ale rovnou říkám, že kdyby se to stalo mně, že bych uspěl ve výběru, bral bych to jako obrovskou poctu. V tu chvíli bych věděl, že jsem bráchu nezklamal a že za něco stojím,“dodá Filip Štěpánek.
Jeho maminka Ladislava ze synova rozhodnutí narukovat a od ledna po kurzu už naostro sloužit v armádě tak nadšená pochopitelně není.
„Nabojovala jsem se proti tomu, aby Páťa šel do armády, dost. Ale jsou to dospělí lidé a já mu tak mohu jen dát podporu, kterou tehdy Páťa neměl,“vysvětluje. Právě maminka byla proti už v době, když si Patrik Štěpánek po základní škole vybral střední vojenskou s tím, že pak nastoupí do armády.
„Máma je proti, to dá rozum,“vyhrkne Filip. „Ví ale, že v tomto by stejně moje přesvědčení ona ani nikdo jiný nezlomil. Řeknu to blbě, ale i kdyby mamka byla fakt hodně proti, neudělala by nic. Každý má svůj život ve svých rukou,“dodá Filip.
Ani jeho přítelkyni – o které říká, že je to už skoromanželka – se to příliš nelíbí. Logicky se o Filipa bojí. „Plánovali jsme svatbu a posunuli jsme ji, až se brácha vrátí z mise...“odmlčí se Filip. „Takže samozřejmě se jí moje rozhodnutí nelíbí, ale ona ví, že já i Patrik jsme vždy byli tvrdohlaví. A chápe, že pro mě to není změna práce, ale pro mě to má daleko hlubší význam, díky kterému i po smrti bráchy funguju dál...“dodá Filip Štěpánek.
Očima přejede poslední větu na pomníku, který stojí přímo u domku Štěpánkových v Mokrouších, a který postavil právě Filip. „Na jejich oběť nikdy nezapomeneme.“